Každé ráno, když otevřu dveře na zahrádku, mě z vrcholu našeho statného ořešáku zdraví špaček. Je to takový náš posel jara. Většinou v březnu se k nám vrací z teplejších krajin a čistí budku, kterou jsme mu s taťkou do koruny pověsili před nějakými patnácti, možná více, lety. Když slyším toho černého ptáčka zpívat různými melodiemi, vím, že zima už je definitivně za námi. Všechno začíná pučet, ožívat, tu a tam se rodí nový život. Jaro mám proto ze všech ročních období nejraději. Letos je to období ale poněkud smutnější. Vzalo si totiž život, který tam nahoru podle mě ještě nepatřil. Své milé, kamarády, prostě celý svět opustila Hanka Hrubá. Dobrá duše, kterou jsem snad nikdy neviděl se mračit. Dělala lidem radost v mšenském divadle, zpívala v Intermezzu... Někdy si tak říkám, že ačkoli si myslíme, že tu s námi ti, které máme ze všeho nejradši, budou až navěky, někdy tomu tak není. Proto si važme každé chvilky, kdy můžeme být s nimi. A to nejen na jaře... Hezké dny přeje
Jiří Říha