Putování po nejkrásnějších místech Evropy se Zdeňkem Berglem - 2.
V minulém vydání jsem slíbil cestu na konec světa. Tak to nepůjde, Země jako kulaté těleso přece žádný konec nemá. Cestovní příručky ale takto označují koncové body světadílů. V roce 2005 jsem se vydal na šestnáctidenní putování po Skandinávii. Naším cílem tak bude nejsevernější evropský bod Nordkapp v Norsku.
Po deseti dnech putování Finskem a Norskem se k němu blížíme, od polárního kruhu už to máme posledních 600 kilometrů. Jedeme docela pustou krajinou. Roste zde jen nízká tráva, kterou spásají stáda sobů. Jsme na konci pevniny, musíme se dostat na ostrov Mageroya, kde leží náš cíl.
Až do roku 1999 zajišťovaly přepravu trajekty, my už jedeme 6870 metrů dlouhým podmořským tunelem. Zadarmo to ale není, Norové každému vytáhli z peněženky 180 jejich korun, v našich je to asi 850, naštěstí je v ceně i zpáteční jízdenka. Kus od pobřeží se noříme do podzemí, nad námi vrstva mořského dna, k tomu ještě dvousetmetrová výška vody. V tunelu to hučí a duní, všichni mlčí a v tichosti prosí severské bohy, ať se to na nás nezřítí. To bychom to měli i s funusem...
Naše prosba byla vyslyšena. Konečně začínáme stoupat a s velkou úlevou se ocitáme zase na pevnině. Zbývá ujet ještě posledních 30 kilometrů se závěrečným stoupáním na Nordkapp.
Jsme na místě, spolu s námi řada autobusů a aut s davy turistů. Hned se jdeme podívat na vyhlídku, ta se zvedá tři sta metrů nad oceánem. Je silně zataženo, fouká vítr, navlékáme na sebe vše, co ruksak nabízí. Zima je tu příšerná. Půlnoční slunce nad mořem asi neuvidíme. To se prý ukáže jen výjimečně. Jdeme se raději ohřát do velké budovy s restaurací, řadou muzeí a projekčním sálem. Podíváme se na půlhodinový film o Nordkappu a v informačním středisku zakoupím barevný certifikát jako doklad, že jsem toto místo navštívil. Dívenka tam napsala mé jméno, dala razítko, inkasovala norskou dvacku a mám dokument.
Je půlnoc, vyrážíme ven, uděláme okruh po plošině a znovu jdeme na vyhlídku. Místo slunce vidíme jen úzký oranžový pruh nad hladinou, tak už to asi pro dnešek zůstane. Nevadí, včera jsme půlnoční slunce viděli 400 kilometrů odtud na jih u nejsevernějšího evropského jezera Inari. Tam jsme se i vykoupali, voda nebyla ani studená, podle místních právě probíhá nejteplejší léto za posledních třicet let. Na vrcholu útesu postavili památník, veliký kovový globus. Každý se u něj nechá vyfotit, stojí se chvíli ve frontě.
O tom, co se uznává za nejsevernější bod Evropy, se vedou již dlouho dohady. Kousek vlevo od nás se svažuje až k oceánu protáhlý výběžek Knivskjellodden, jeho konec sahá ještě o několik set metrů severněji. Silnice k němu nevede, nejkratší odbočku z ní zvládnou jen zdatní turisté a po dvaceti kilometrech stojí severněji než my. Geografové uznávají za nejsevernější bod konec vedlejšího výběžku Nordkin. Ten končí sice o 6 kilometrů jižněji, ale je součástí pevniny. Protože tam nevede silnice, jezdí se tam, kde zrovna stojíme, je tu velký prostor a parádní výhled. Vždyť je to jedno, kilometr sem, kilometr tam, urazili jsme 4000 kilometrů a na těch pár metrech už nám nezáleží. Tak se ještě naposledy pokocháme výhledem na Severní ledový oceán. O kus dál už bychom narazili na zamrzlé moře, silný vítr, mohutné vlny a lední medvědy.
Asi 2100 kilometrů od nás se nachází Severní pól. Tam už se nám nechce, raději se vrátíme k autobusu. Šoféři nám ohřívají plechovkové párky a dělají čaj pro zahřátí. Ten si pro lepší efekt ještě pořádně vylepšíme z vlastních zásob. Docela nás to rozmrazilo, vracíme se stejnou cestou zase na pevninu. Čeká nás ještě dlouhé několikadenní putování domů. Dalších 4000 kilometrů.
Tak příště raději někam do tepla...
Zdeněk Bergl