Ve mlýně pod hradem Kokořínem sloužil stárek. Tomu se jedné noci zdálo, že přišla k němu bílá, průhledná postava a řekla mu, že v jeskyni proti hradní studni nalezne poklad. Stárek však na duchy nevěřil a zapomněl na to. Ale sen se mu opakoval tři dny po sobě. Šel tudíž do označené jeskyně a dlouho hrabal a kopal, avšak nenalezl ničeho, než staré, rezavé vážky. Vzal je domů a uložil do truhly. Hned příští noc se mu však sen opakoval. Šel tedy stárek kopati zase a opět vyhrabal staré vážky, navlas stejné jako poprvé. Když je ukládal do truhly, shledal, že prvně nalezené vážky zmizely. Bylo mu to divné tím více, když i tyto podruhé nalezené vážky byly příštího dne ze zamčené truhly pryč a sen se opakoval. Pomyslil si „do třetice všeho dobrého“ a šel kopati na hrad znova a zase našel vážky, které mu podvakráte z truhly zmizely. Tu dostal strach, že jsou v tom přece čáry a kouzla. I šel rovnou z hradu s vážkami do Šemanovic do kostela a tam je svěcenou vodou pokropil. A hle! Vážky ihned změnily barvu do špinavě žluta. Cestou domů stárek vážky upustil na kámen. Na místě nárazu objevil se lesk jako dukátu. Stárek doma vážky vyčistil a shledal, že jsou z ryzího zlata. Prodal je v Mladé Boleslavi a dostal za ně 600 zlatých. Za ty koupil si baráček s kouskem pole v Niederlantě a hospodařil tak dobře, že do smrti měl koupený veliký statek. Tak stárkovi starý hrad pomohl ke štěstí.
(J. B. Cinibulk, Kokořín, 1920)