Mé poslední zaměstnání bylo na dráze, kde jsem střídala různé posty. Jedním z nich bylo také avizovat příjezd vagónů se zbožím, což byla docela příjemná část mé práce. Vedoucí obchodů a skladů skoro vždy na zboží čekali. Nepamatuji si, v jakém podniku pracoval muž, kterému jsem ohlašovala příjezd vagónu skoro každý týden. Byl to takový tichý člověk, vůbec nezapadal do hlučného prostředí hlavního nádraží. Moje hlášení přijal vždy s malinkou úklonou hlavy a sotva znatelným úsměvem.

Když mi nabídl poprvé koblihu, jak ji koupil v hnědém papírovém sáčku v nádražním kiosku, přijala jsem to s rozpaky. Jarka, moje kolegyně, na mě vyjela: Neberte to od něj! On má cukrovku a nemá to jíst a takhle si dělá alibi, že se vám jako odměňuje za to avízo a zbytek koblih „musí“ za vás dojíst. Kroutila jsem hlavou nechápavě. Jiná kolegyně mi vysvětlila. Matka Jarky mu uklízí a chodí pro léky, když je mu zle, tak proto ví, co a jak je s ním. Měl by se stravovat jinak – ale jak? Řekla a vzdychla. Je to bývalý majitel zámku tady kousek od města. Nyní tam bydlí děti, je tam nějaká škola.

Příště jsem si koblihy nevzala a řekla jsem mu pravdu o tom, co jsem se dozvěděla. Nikdy jsem se nesetkala s člověkem nemocným cukrovkou a nechtěla jsem mu ublížit. Hned věděl, kdo mi to řekl. Řekla jsem mu, že tam, co jsem žila, je cukrovka neznámá nemoc. Kde to je, zeptal se. Na Třeboňsku. Opravdu? Nevěřil. Místní lékař tvrdí, že ta nemoc místní lidi tak nepostihuje, protože snědí hodně léčivých borůvek, když jiné ovoce nemají. Moje matka říkávala, že zdejší věčně „nedosycení“ lidé dostat cukrovku nemůžou, to by na světě nebyla žádná spravedlnost. Na to se muž smutně usmál a odešel.

Dráhy mě poslaly na jiné místo, a když jsem se za čas vrátila, řekly mi kolegyně, že onen muž zemřel. Chtělo se mi dát mu na hrob kytičku. Vymyslela jsem si hloupý podnik. Ve volném půldni jsem se vydala pěšky k zámku. Došla jsem jen k vysokým hladkým skalám, na kterých opravdu stál hezký zámeček. Podle mapky se tam dalo dojít i z opačné strany, ale na to už mi nezbývalo dost času. Ale co teď? Kytičku jsem položila ke skále. Tam někde nahoře nad skálou zněl dětský křik. Posadila jsem se do písku a obírala semena trav, která se mi zachytila na nohavicích železničářské uniformy. Přímo u mých nohou jsem uviděla brouka, jak dokončuje kuličku – byl to vrubovník Schaferův. Utvořil „kolébku“ pro svoje potomky ze zaječích bobků. Najednou mi zvlhly oči. Škoda, že jsem se toho pána nestihla zeptat, jak se žije bez té jeho „kuličky“, pro kterou se nám všem tak geniálně vysmál pan Karel Čapek ve hře Ze života hmyzu. Vylétne nezatížená mysl do vyšších sfér? Zákonům přírody by to odpovídalo.

Ludmila Svátková