Poklička z úpatíPohled na Mšeno od severuDrážní most v HlovciVečer před kostelem sv. Martina

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Každá role je hezká!


V seriálu rozhovorů s herci mšenského Divadelního sdružení dnes odpovídá Jaroslav Živný


Jaroslav ŽivnýJaroslave, patříš k pamětníkům Divadelního spolku Mácha a ochotničil jsi ve Mšeně už 60. letech minulého století. Jaký je rozdíl mezi divadelním představením tehdy a dnes?

   K těm nejstarším pamětníkům nepatřím. Teprve po návratu z vojny, počínaje tak rokem 1962 – 63, jsem hrál zapisovatele Moresterna ve hře Idiotka spolu s manžely Beranovými, Ivou Jenčovou a dalšími. To už vlastně zlaté časy mšenského divadla pomalu končily. Byla to jiná doba, začátky televize s malou obrazovkou, která vysílala jen dvě hodiny večer, telefon a automobil měl málokdo, pojmy jako „video“ a „mobil“ nikdo neznal. Zkoušelo se třeba do půlnoci a pak se šlo ve čtyři hodiny na ranní vlak do práce a taky se to stihlo... Bylo méně věcí a lidé se dokázali víc obětovat. Na druhé straně ovšem tehdejší režim vlastně zajišťoval pro většinu lidí určitou průměrnost, tj. nikdo se nemusel moc namáhat a hledat zaměstnání. Když ho vyhodili, tak se uchytil jinde a kariéra byla jen pro hrstku vyvolených s dobrým kádrovým posudkem. Takže i to divadlo byl určitý ventil, nebylo jiných možností, zájmů, zboží a jiných lákadel jako dnes, pojem starost o existenci lidé neznali. V tom je zásadní rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou.

Jak se ti hraje s kolegy, kteří jsou někdy o dvě generace mladší?
   Mám za to, že generační rozdíly nejsou ničím, co by mi nějak vadilo. Mezi generací mladých lidí mám i dost známých a přátel. „Bereme tě takového, jaký jsi“ – slyšel jsem před několika měsíci a já se dost trpělivě snažím o totéž. To platí i pro mé kolegy z divadelního souboru. Až jim budu vadit, tak mi to snad řeknou, ale lidí máme málo... (smích)

Pamatuješ také slavná představení v přírodním divadle v Debři. Myslíš, že by se dala tato scéna alespoň příležitostně oživit?
   Divadelní scéna v Debři se vybudovala začátkem 60. let minulého století, doba přírodních divadel však již pomalu končila. Důvodem byla i rozmáhající se televize, několik studenějších let a stále větší lidská pohodlnost. Svou roli sehrála i skutečnost, že Mšeno bylo chudé na pracovní příležitosti (a z toho vyplývající úbytek mladších lidí). To vlastně stále přetrvává, nadšenců je málo a asi na to nestačí. Obec má též mnoho finančních problémů a zadarmo dnes ani „kuře nehrabe“. V nejbližší době to tedy nevidím moc reálné, možná naši následníci jednou, až je omrzí ten komunismus a zpohodlnělost. I když přece jen by obec s tou Debří něco dělat měla...

V nově připravované hře ztvárňuješ tragikomickou postavu hoteliéra Heinze, který je na svého zaměstnance, vrátného Karaka, hodně nepříjemný a ostrý. Je to pro tebe, vzhledem k tvé mírné povaze, těžký úkol?
   Když jsme nacvičovali hru „Ze života hmyzu“, byly dost velké potíže s postavou Parazita, kterou jsem „vyfasoval“. Pan Vízner mně mimo jiné řekl: „Přemýšlejte, něco špatného snad v sobě najdete.“ No, a pak jsem na jevišti řádil dobře! Teď mi poradil, abych se vžil do situace, kdy ředitel Finančního úřadu kárá – s patřičným odstupem – podřízeného zaměstnance. No, dělal jsem za těch 25 let práce na úřadě ledacos, jen tohle ne. Musím k tomu tedy dozrát, ale snad se mi to podaří. Držte mi pěsti, ať je to brzy.

Hrál jsi už v divadle svou životní roli? Nebo na ni stále čekáš? Jaká by to byla postava?
   Celý život je do jisté míry vlastně divadelní role a nikdy to nevychází úplně na míru. I s každou opravdovou divadelní rolí jsou potíže, ale nakonec se vám zalíbí i ten Parazit, třebaže jde o roli vysloveně zápornou. V mém věku lze těžko čekat na nějakou ideální roli Možná kdyby mi bylo třicet, čtyřicet... Spíše je nutné se do toho nějak dobře „položit“. Každá role je svým způsobem těžká i hezká a vzhledem k možnostem našeho malého souboru jde vždy vlastně o určitý kompromis. Jako v životě...

Václav Novák