Tehdy v r. 1930, kdy se to všechno stalo, žil
Ludvík Vůjka již deset roků v Československu. Pomalu zapomínal na svá učňovská a
tovaryšská léta ve Vídni, na předsevzetí, která si tam dával. Ono totiž všechno
kolem něho dostalo za těch deset roků jinou tvář.
Stejně
jako Ludva se vrátil z Vídně do Čech i Pepík Matoušek. To se Ludva podivil, když
se jeho kamarád, přesvědčený starý mládenec, v Čechách hned oženil. Jeho ženu
Albínu mu mnozí záviděli. Albína byla šikovná ženská. Té by se dařilo, i kdyby
zůstala s dcerkou sama. Vařila na děkanství v Chlumu i na všech svatbách v
okolí. Pomocí dřevěných člunků dělala krajky pro dámy do Budějovic. Pepík si
neotevřel vlastní dílnu tak jako Ludva. Pracoval s dřevem ve sklárně a pomáhal
panu děkanovi u koní.
V r. 1929 – za těch krutých mrazů –
se v suchdolském farním kostele rozestoupila kamenná křtitelnice. Pepík využil
své známosti s panem děkanem a nemluvil před ním o ničem jiném, než že by nová
křtitelnice měla být ze dřeva a jiný než Ludva by ji neměl dělat. Pan děkan si
zřejmě myslel své. Znal ten typ lidí. Dělali často ve Vídni podřadnou práci, jen
aby žili ve městě. Tam se jim zdál život lehčí. Politicky i kulturně negramotní,
národnostně neukotvení, nebyli přínosem ani pro Vídeň, ani pro novou republiku.
Pepíkova řeč ho zaujala, až když se chlubil, že jeho
kamarád mohl zůstat ve Vídni natrvalo. Přemlouval ho prý sám šéf, aby
neodcházel. Šéfem byl pan Gustav Czap, spolumajitel firmy Gustav und Karl Czap
Wien – Linz. Tu firmu si pan děkan pamatoval, dodávali umělecké předměty i
církevním institucím v celém mocnářství.
Jednoho
odpoledne zastavil před Vůjkovými kočár. Pan děkan se nezdržoval, chtěl hned
vidět práci. Ludva vysvětloval, že z olšového dřeva, které má převážně k
dispozici, se mu lépe dělají jemné, drobné, ale propracovanější věci. Děkan
žasl! Na vyřezávání střevlíků, včel a ptáčků je ho škoda, řekl. Dostanu-li
peníze, dám mu práci na restaurování soch!
Pepík se mezitím
ztratil. Došel do dílny a přinesl to, co bylo podle něho nejkrásnější – sošku
Adama a Evy. To je, což? Předváděl vyřezané postavičky ze všech stran. Kněz
se odmlčel, než se podíval na Ludvu. Ví on vůbec, co je to křest? Co to pro
člověka znamená? Ví on, že se první lidé chtěli rovnat Bohu? Jeho Adam s
nakousnutým jablkem je úplný revolucionář! (Proti Evě oděné jen do vlastních
vlasů nic nenamítal.) Ludva sbíral myšlenky a chtěl se hájit. Děkan však zavelel
k odjezdu. Pepík pošeptal Ludvovi: Neboj, já to srovnám.
Asi za dva měsíce po tom maléru vzkázal hajný Kadlec Ludvovi, že má pro něho
dřevo. Bylo to blízko Purkrabského rybníka. Když už se Ludvík vydal tím směrem,
rozhodl, že zajde na děkanství zeptat se, co bude s tou prací. Vybral si špatný
den. Na děkanství se konala nějaká schůze kněží z okolí. Albína si netroufala
rušit. Její dcera Mařenka, když viděla Ludvovo zklamání, se přitočila k panu
děkanovi a rychle vypověděla, oč jde. Dostala slib, že ve středu pošle Ludvovi
plánky na zhotovení i výzdobu křtitelnice. Děvče se hned nabídlo, že plány předá
Ludvovi. Každou středu chodí na Purkrabskou baštu. Kdyby tam přišel, bude to mít
blíž. To byla změna, jaké se nenadál. Doufal, že poví děkanovi spoustu věcí,
nejen o křtitelnici, a teď to děvče! Ale on přece jednou musí najít někoho, aby
řekl, čím mu srdce přetéká! Tak již v duchu přelaďoval bojovnou řeč, kterou si
od rána připravoval na děkana, v mírný rozhovor s děvčetem. Řekne jí, že
pocítil několikrát v životě, jak se člověk dotkne nebes – nebo toho nejvyššího!
Co jiného než takový dotek je hudba J. S. Bacha! Proč by se jinak nevzdělaní,
polohladoví čeští tovaryši pídili po vídeňských kostelech, aby mohli znovu a
znovu v té hudbě cítit štěstí? Řekne jí, že Bůh nebo Příroda, jak se nyní říká,
nemůže být ve své velikosti tak malicherný, aby mu vadil človíček
s nakousnutým jablkem poznání.
Ve středu se skutečně
sešli, a protože si nestačili povědět úplně všechno, museli se scházet co
nejčastěji. Život je přece nevypověditelný zázrak, zvlášť když do něj vstoupí
láska. Dobře řemeslně zpracovanou křtitelnici předal Ludva panu děkanovi čtrnáct
dnů před svou svatbou s Mařenkou. Nikdy jí neprozradil, že jen kvůli ní spolkl
to pokoření a vyřezával ozdoby na křtitelnici lupénkovou pilkou jako
v učednických letech. Už dávno pochopil, jak by bylo směšné brát svou práci
a svůj život příliš slavnostně. Žijeme přece uprostřed věčnosti a jablko vědění
ještě není ani zdaleka zkonzumováno.
Nevím, zda ještě
slouží ona křtitelnice, nebo se už stářím rozpadla na prach. Příběh Ludvy a
Mařenky ještě žije v srdcích těch, kteří je milovali.
Ludmila Svátková