Náměstí Míru ve MšeněRájDrážní most v HlovciInteriér kostela sv. Martina

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Dávný příběh staré křtitelnice


   Tehdy v r. 1930, kdy se to všechno stalo, žil Ludvík Vůjka již deset roků v Československu. Pomalu zapomínal na svá učňovská a tovaryšská léta ve Vídni, na předsevzetí, která si tam dával. Ono totiž všechno kolem něho dostalo za těch deset roků jinou tvář.

   Stejně jako Ludva se vrátil z Vídně do Čech i Pepík Matoušek. To se Ludva podivil, když se jeho kamarád, přesvědčený starý mládenec, v Čechách hned oženil. Jeho ženu Albínu mu mnozí záviděli. Albína byla šikovná ženská. Té by se dařilo, i kdyby zůstala s dcerkou sama. Vařila na děkanství v Chlumu i na všech svatbách v okolí. Pomocí dřevěných člunků dělala krajky pro dámy do Budějovic. Pepík si neotevřel vlastní dílnu tak jako Ludva. Pracoval s dřevem ve sklárně a pomáhal panu děkanovi u koní.

   V r. 1929 – za těch krutých mrazů – se v suchdolském farním kostele rozestoupila kamenná křtitelnice. Pepík využil své známosti s panem děkanem a nemluvil před ním o ničem jiném, než že by nová křtitelnice měla být ze dřeva a jiný než Ludva by ji neměl dělat. Pan děkan si zřejmě myslel své. Znal ten typ lidí. Dělali často ve Vídni podřadnou práci, jen aby žili ve městě. Tam se jim zdál život lehčí. Politicky i kulturně negramotní, národnostně neukotvení, nebyli přínosem ani pro Vídeň, ani pro novou republiku.

   Pepíkova řeč ho zaujala, až když se chlubil, že jeho kamarád mohl zůstat ve Vídni natrvalo. Přemlouval ho prý sám šéf, aby neodcházel. Šéfem byl pan Gustav Czap, spolumajitel firmy Gustav und Karl Czap Wien – Linz. Tu firmu si pan děkan pamatoval, dodávali umělecké předměty i církevním institucím v celém mocnářství.

   Jednoho odpoledne zastavil před Vůjkovými kočár. Pan děkan se nezdržoval, chtěl hned vidět práci. Ludva vysvětloval, že z olšového dřeva, které má převážně k dispozici, se mu lépe dělají jemné, drobné, ale propracovanější věci. Děkan žasl! Na vyřezávání střevlíků, včel a ptáčků je ho škoda, řekl. Dostanu-li peníze, dám mu práci na restaurování soch!

   Pepík se mezitím ztratil. Došel do dílny a přinesl to, co bylo podle něho nejkrásnější – sošku Adama a Evy. To je, což? Předváděl vyřezané postavičky ze všech stran. Kněz se odmlčel, než se podíval na Ludvu. Ví on vůbec, co je to křest? Co to pro člověka znamená? Ví on, že se první lidé chtěli rovnat Bohu? Jeho Adam s nakousnutým jablkem je úplný revolucionář! (Proti Evě oděné jen do vlastních vlasů nic nenamítal.) Ludva sbíral myšlenky a chtěl se hájit. Děkan však zavelel k odjezdu. Pepík pošeptal Ludvovi: Neboj, já to srovnám.

   Asi za dva měsíce po tom maléru vzkázal hajný Kadlec Ludvovi, že má pro něho dřevo. Bylo to blízko Purkrabského rybníka. Když už se Ludvík vydal tím směrem, rozhodl, že zajde na děkanství zeptat se, co bude s tou prací. Vybral si špatný den. Na děkanství se konala nějaká schůze kněží z okolí. Albína si netroufala rušit. Její dcera Mařenka, když viděla Ludvovo zklamání, se přitočila k panu děkanovi a rychle vypověděla, oč jde. Dostala slib, že ve středu pošle Ludvovi plánky na zhotovení i výzdobu křtitelnice. Děvče se hned nabídlo, že plány předá Ludvovi. Každou středu chodí na Purkrabskou baštu. Kdyby tam přišel, bude to mít blíž. To byla změna, jaké se nenadál. Doufal, že poví děkanovi spoustu věcí, nejen o křtitelnici, a teď to děvče! Ale on přece jednou musí najít někoho, aby řekl, čím mu srdce přetéká! Tak již v duchu přelaďoval bojovnou řeč, kterou si od rána připravoval na děkana, v mírný rozhovor s děvčetem. Řekne jí, že pocítil několikrát v životě, jak se člověk dotkne nebes – nebo toho nejvyššího! Co jiného než takový dotek je hudba J. S. Bacha! Proč by se jinak nevzdělaní, polohladoví čeští tovaryši pídili po vídeňských kostelech, aby mohli znovu a znovu v té hudbě cítit štěstí? Řekne jí, že Bůh nebo Příroda, jak se nyní říká, nemůže být ve své velikosti tak malicherný, aby mu vadil človíček s nakousnutým jablkem poznání.

   Ve středu se skutečně sešli, a protože si nestačili povědět úplně všechno, museli se scházet co nejčastěji. Život je přece nevypověditelný zázrak, zvlášť když do něj vstoupí láska. Dobře řemeslně zpracovanou křtitelnici předal Ludva panu děkanovi čtrnáct dnů před svou svatbou s Mařenkou. Nikdy jí neprozradil, že jen kvůli ní spolkl to pokoření a vyřezával ozdoby na křtitelnici lupénkovou pilkou jako v učednických letech. Už dávno pochopil, jak by bylo směšné brát svou práci a svůj život příliš slavnostně. Žijeme přece uprostřed věčnosti a jablko vědění ještě není ani zdaleka zkonzumováno.

   Nevím, zda ještě slouží ona křtitelnice, nebo se už stářím rozpadla na prach. Příběh Ludvy a Mařenky ještě žije v srdcích těch, kteří je milovali.

Ludmila Svátková