Každý máme občas den, kdy je všechno vzhůru nohama. Mě to
potkalo nedávno. Přijela návštěva. Nemohla jsem si posedět u novin a podumat nad
eurolevičáctvím – nebo europravičáctvím. Nemohla jsem se zasmát malosti těch,
kteří se cítí být nesmrtelnými. Byla jsem doslova okradena o denní zábavu. Jenom
letmo – tak jedním okem – jsem zahlédla článek pana spisovatele Ludvíka
Vaculíka.
Byl o uličce, celé zaplivané žvýkačkami. Pan
Vaculík často používá chytré metafory. Nedalo mi to spát. O čem to vlastně psal?
Metafora, nebo realita? Dostala jsem rýmu, ale odpověď neznám. Hledala jsem ten
článek, jen tak v nočním prádle, a pročetla hraničku starých novin. Nikde jsem
se o zaplivané uličce nedočetla.
Padl na mě strach. Co když
je to metafora, pan Vaculík je přece blízko toho, co se v naší malé zemi děje!!
Nemělo by se hlasitě volat: „Neplivejme si tolik na cestu do Evropy!“?
Zažvejkanou a zaplivanou by se nám šlo těžko. Není hrdinství klouzat se blátem.
Hledejme alespoň třetí, čistou cestu. Nemluvme tolik o penězích, ptejme se také
na duši. Kdo bude spravovat duši Evropy? Kdo za ni bude zodpovídat? Je to přesně
200 let, co Napoleon prohlásil, že Evropa nemá duši, že Evropa je „krtina“.
Evropa ho za ten výrok potrestala.
Neodsuzujme, raději
hledejme cestu! Plivance nevytvářejí žádné hodnoty, schopné předávání dalším
generacím.
Ludmila Svátková