aneb Správné číslo pro chmurný
den
Byl pátek, devatenáctého minulého
měsíce. V noci bez spánku jsem si opakovala, co musím zařídit hned ráno. Musím
upozornit opraváře, že se blíží víkend a on mi dosud neopravil vařič.
Telefonovat musím brzy, dokud nebude nabručený a unavený, ale zase ne příliš
brzy, abych ho nerušila při snídani.
Třesou se mi ruce a
zřejmě jsem vyťukala nesprávné číslo telefonu. Pozdravila jsem, řekla své jméno
a spustila svou žádost. Když jsem se nadechovala k další větě, zahlaholil z
aparátu zpěv. Mužský, velice příjemný hlas zazpíval: Haló, haló, haličko, cože
chcete, paničko? Zpíval tak, jako se rozcvičují zpěváci. Nasazoval na slůvka
různé výšky tónů a zdobil je zpěvnými kudrlinkami. Dívala jsem se nechápavě
kolem sebe, ale i do sluchátka. Pak jsem se zeptala: Mluvím s panem Š.? Vaše
srdce nepotěším, jmenuji se Mirek ...ším, zazpíval hlas a zaveršoval do
sluchátka.
Zasmála jsem se ulehčeně (tedy nešílím), tak se
omlouvám za svou nepozornost, řekla jsem omluvně. Nestačila jsem ani položit
sluchátko a z telefonu se ozvalo: Načpak tolik omlouvání, moje milá, milá paní.
Bylo mi svátkem, nikoli pátkem dnes.
Nepamatuji se, kdy mi
naposledy takhle hezky začal den. Děkuji neznámému zpěvákovi, jehož příjmení
jsem přeslechla. Bylo mi dobře po celý ten páteční den. Moji blízcí mají nyní o
zábavu postaráno. Zapomínám, ztrácím paměť, ale tento rozhovor jsem si
zapamatovala díky častým repeticím některých slov. Prý na mě začnou zpívat...
Ludmila Svátková