Moje příbuzná dala přestavět celý dům. Přesunula i příčky v
bytech. Nové místnosti vybavila nábytkem podle poslední módy. Byla zklamaná,
když od mých dcer neslyšela žádné citoslovce obdivu. Ony se tam totiž nevyznaly.
Ani ho celý neprošly. Bývaly časy, že mohly tím domem chodit se zavřenýma očima.
Byl to čas jejich šťastného dětství. Nyní jsou ty místnosti vybavené stejně tak,
jako to vídají ve velkých obchodních domech nebo na výstavách nábytku. Moderní a
účelné. Aby nebyla ani poskvrnka na té kráse, nerozvěsila příbuzná sama ani
obrazy zděděné po mých rodičích a bratrech. Právě čekala architekta, aby on
určil, kam co umístit. Největší starost jí dělalo, kam zavěsit poslední výkřik
módy, tzv. „hvězdnou oblohu“. Asi proto, aby i její vánoce byly dokonalý kýč.
Chudák moje příbuzná, bylo by zbytečné rušit její přesvědčení,
jak účelně využila zděděné peníze a že maličký voňavý smrček se nevyrovná
směsici drátů a blikajících žárovek hvězdné oblohy. Jeden moudrý pán napsal
knihu o lidech, kteří žijí svůj život „zvenku“. Moje příbuzná je ten typ. Dělá
to, co se líbí jejím kamarádkám. Žijme své životy alespoň o vánocích „zvnitřku“.
Žádný architekt neodžije náš život za nás.
Z vyprávění vím o
zemičce, kde lidem ustavičně čoudí nad hlavami sopky a několikrát do roka
zemětřesení zacloumá s majetečky chudých i bohatých. V nepravidelných
intervalech jim příroda říká, že „prach jsi a ...“ V té zemi, ač blízko USA,
nepodlehli tak docela jevu, kterému u nás říkáme amerikanizace (šílení trhu,
běsnění reklamy). Možná je před mnohým nevkusem ochraňuje to, že jejich země je
tak maličká. Lidé tam jsou okolnostmi donuceni žít víc „zvnitřku“. Mají své
zvyky, svou hrdost a morální zásady, skoro neměnné od časů, kdy si je dovezli ze
Španělska.
Tu tvrdohlavost a neměnnost jejich zásad považují
mnozí za protiklad života, v němž ti lidé žijí. V příjemném klimatu se totiž
stále cosi rodí, vzniká, zaniká, mění se v nové vzkříšení, v přijímání,
obětování (ohromné hry přírody, které převzala do svých rituálů i některá
náboženství). Slunovrat není v té zeměpisné šířce tak významnou událostí jako u
nás. Lidé tam tolik nemilují blýskavé cetky. Mají totiž kolem sebe dost
barevných květů a slunečního jasu.
Vánoce jsou pro ně časem
navštěvování. Když se u nás ukládáme ke spánku po bohaté večeři, oni vycházejí
ze svých domovů, radostně se zdraví a přejí si štěstí do dalšího času. Nezdraví
se jen příbuzní, ale obvykle se navzájem pozdraví a pohostí kouskem kukuřičné
placky (tamales) všechny rodiny v ulici. Je to prý i způsob, jak se ukončí
sousedské spory apod. Vítanými hosty jsou i tam lidé nadaní humorem.
Přeji
vám všem zdraví, štěstí a hodně veselí.
Ludmila
Svátková