Také jste si oddechli, když to 12. listopadu skončilo?
Skončily týdny, kdy nám letáky politických stran denně zaplňovaly naše schránky
na dopisy. Nyní je po volbách do Senátu a mě napadlo zvážit všechen ten humbuk
na kuchyňských vahách. Vážily ty letáky skoro půl kila, ale v mysli se mi je
zvážit nepodařilo. Jediné, co mě denně napadlo, bylo (už otřelé) heslo: Šetřte
naše lesy!
Ne, nemyslete si, že jsem módně omrzelá. Jen boj
o voliče, vedený v takovém rozsahu, se mi zdál zbytečně veliký. Méně by možná
bylo více! Dnes jsme přece svobodní, nechodíme volit „ve štrůdlu“, s hesly
nesenými v čele průvodu. Nikdo nás nefízluje ani v den voleb. Používáme svůj
vlastní rozum, jednáme podle vlastního uvážení. Snad si to příště uvědomí i
propagační střediska politických stran.
Ony volby do senátu
se netěšily velké oblibě nikdy. Za dvacet let trvání první republiky se měnily
vlády v ní celkem osmnáctkrát, a přesto se proti senátu ozývaly hlasy rok co
rok. Až když po r. 1938 padla poslední vláda, tzv. „úřednická“, vedená generálem
Syrovým, senát v okupované zemi byl skutečně zbytečný. Teprve za okupace, v
čase, kdy nebylo místo kde se dovolat práva, si i ti největší odpůrci uvědomili
cenu parlamentního zřízení a pochopili, že jsme mívali stát, kde prezident za
celý čas, kdy tu funkci zastával, podepsal pouze jediný rozsudek smrti, a to
nenapravitelnému loupežnému vrahovi.
Nikdo již nespočítá
křivdy, které se lidem staly neparlamentních vlád, když se u nás ujaly moci do
dalších let. Věznění a vraždění bylo způsobem jejich vládnutí. Po válce jsme
byli spolu s okolními státy jako horolezci zavěšeni na jednom provaze a stoupali
prý k lepším zítřkům. Chyba byla jenom v tom, že ten vůdce často bloudil a
vrchol byl stále v nedohlednu. Nebylo potřeba moc chytrosti, abychom prohlédli
tu hru na „jako“. Jako jsme byli svobodní, jako jsme měli demokracii, jako jsme
vyráběli víc a víc a měli se lépe a lépe. Naše země byla z posledních, která se
toho ošidného provazu pustila. Škoda. Zatímco jsme oživovali vzpomínky na
opravdovost vládnutí z časů první republiky a volali po lásce a úctě k člověku,
žraloci poučení vývojem v okolních zemích se chystali na lup. Od prvotního
nadšení jsme dospěli až k dnešnímu zklamání a otupělosti.
Háček je v tom, že z tohoto stavu se musíme dostat
sami. Když se rozhlížím po okolních zemích, neubráním se závisti. Viděla jsem
kdysi v Německu, jak se tam léčili z nacismu. Psychologové tam věřili, že člověk
musí nahlédnout až na dno své slabosti (nebo špatnosti), aby se stal pokorným a
lepším. Netroufám si ani uhádnout, kolik lidí ta polovinná léčba změnila. Jisté
je, že si Němci dnes vybírají dobré a ještě lepší vlády i prezidenty. U nás se
neléčil nikdo – veřejně jsme všichni chlapíci a doplácíme na to, že si z
ideologie komunismu nadále neříkáme pravdu.
Ludmila
Svátková