Byl horký letní den. Pan Ludvík Vaculík, povolaný zkrášlovat
a obohacovat lidem život, by ten den nazval průzračným nebo vysokojasným. Já ne,
já jsem jen pohekávala a bručela na takový hic. Nakonec jsem otevřela okno a
usadila se za povívající záclonou.
Neseděla jsem ani deset
minut, když se mi přímo u okna zastavily a bez ohledu na sálající slunce bavily
dvě mladé ženy. Kdybych byla zvědavější, mohla jsem vyslechnout celý jejich
hovor. Bylo mi ale úplně lhostejné, jak jim rostou okurky atd. Zpozorněla jsem,
až když jedna z nich při loučení zvala tu druhou, aby si přišla pro měsíčkovou
mast. Dostala prý od dědy hodně včelího vosku, tak nezbývá než vařit. Div jsem
nevykřikla překvapením, stejně jako to udělala její kamarádka. Ono se to ještě
dělá doma? Dnes, kdy výrobky toho druhu navrhují a hodnotí chemici a odborní
lékaři? Na co taková měsíčková mast je, proč se s tím vaříš? Hlavně na spáleniny
a opařenou kůži, odpovídala jedna z debatujících.
Mám ráda
tu mast stále po ruce. Není to ovšem žádná Nivea, ba ani Indulona ne. Dávám do
ní dvě třetiny vepřového sádla a jednu třetinu vosku. Můžeš si myslet, jak musím
být opatrná, abych nepromastila prádlo, ale je mi příjemná i přes ty obtíže.
Vážení je jednoduché: opražím na sádle květy měsíčku, smíchám s voskem, přecedím
a je hotovo. Slušné – neslušné, zachtělo mi přidat se k povídání těch dvou.
Vytáhla jsem z police knihu receptů. Než jsem však našla svůj šedesát let starý
recept na hojivé masti, ženy odešly. Škoda. Ten můj recept vysílali před koncem
války, po náletu na Linec a Vídeň všechny rakouské stanice. Lékaři v tom čase
předepisovali jenom zinkovou mast, nic jiného nebylo. Ten recept také ilustruje
obtížnost té doby. Radí se v něm smísit včelí vosk se sádlem. Ale nic se tam
neříká, že by se květy měly opražit. Naopak, vylisovaná šťáva z květů se má
kapat do rozehřáté směsi a třít. Nemluví se také jen o měsíčku zahradním, ale je
tam jmenovaná Meutha citrata – lidově munt, Tijn – Thymus vulgaris a ještě asi
deset rostlin. Vídeň se i v tak zlé době zřejmě snažila být elegantní a veselá,
neboť se tam radí pánům, aby tu mast používali po holení a přidávali do ní
vanilkovou esenci (k dostání v cukrárnách). Takto navoněný muž je prý i pro ženy
velmi žádoucí. O více než milionu mužů padlých ve zbytečné válce ani slůvko, a
jak moc byli žádoucí pro rakouské hospodářství!
Mastičkářské téma mě zaujalo na celý ten den. Zjistila jsem však, že nemám
dostatek odborné literatury, abych se dozvěděla víc. Naučné slovníky mají jen
stručné informace. V krásné literatuře se dočtete, jak ve středověku lidé
neplýtvali vodou, ale mazali se mastmi. I geniální sochař Michelangelo neomýval
svá poranění utrpěná při kamenické práci, ale natíral je mastmi. Ve větší míře
se masti vařily naposledy za napoleonských válek všude, kam velký válečník
vkročil, tedy i v zemích českých.
Ludmila Svátková