Náměstí Míru ve MšeněDomov seniorů (foto: M.Měšťan)Osvětlení nám. MíruMariánské sousoší na náměstí Míru

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Ve stopách pana učitele



Vrátenská hora   Kluk, který nikdy nerozzlobil maminku – to byl prý mšenský školní ředitel Josef Bedřich Cinibulk. Každé město by si zasloužilo takového občana. I díky němu totiž sláva Mšena přežívá desetiletí.

   „Jako perla v škebli skromně se skrývá, tak i všechna krása údolí Kokořínského utajena, skryta je nenápadně vprostřed rozsáhlé roviny polí. Ti, kdož od Mladé Boleslavě nebo z Mělníka k shlédnutí Kokořínska do Mšena přijíždějí a vůkol sebe jen a jen rovinu polí zří – a vidí ji i dál neustále před sebou, dokud na pokraj údolí nepřijdou, jsou nenadálým úchvatným zjevem jeho kouzel zvlášť překvapeni.“

   Tak úžasnou češtinou líčil krásy Mšena a jeho okolí místní ředitel školy a propagátor pěší chůze Josef Bedřich Cinibulk ve svém průvodci z roku 1932. Dobře věděl, o čem mluví. Když se blížíte od Mělníka ke Mšenu, opravdu vám tohle městečko nepřipadá nějak zvláštní. Pak vás na náměstíčku a v přilehlých uličkách překvapí množství pomníků velikánů českých dějin a množství pamětních desek místních rodáků. Až bližší pohled do turistické mapy uchvátí srdce pěšáka – nejenže je tohle místo ideálním východiskem mnoha krásných tras, například na Kokořín, na Housku nebo na Vrátenskou horu, ale od druhé světové války tu na počest J. B. Cinibulka vede poměrně nenáročný okruh, který se dá projít za odpoledne a nabízí skalní útvary i vyhlídky. Cesta je dobře značená, navíc jsou tu velké tabule, jaké známe z naučných stezek, s popisem místa – a to jak starým, tak i současným.

Nejhorší dům ve městě Bludiště
Josef Bedřich Cinibulk se ve Mšeně nenarodil. Pocházel z nedaleké Býkve. Ve Mšeně dostal své první místo definitivního učitele na měšťance, oženil se tu a byl neuvěřitelně aktivním a činorodým. Podle historických pramenů se zasloužil o to, aby zde byl zaveden vodovod a elektřina, byl členem všech městských spolků, díky jeho úsilí zde byla postavena nová škola a sokolovna, ještě za života dostal titul Čestný občan města Mšena. Mimochodem – prý se poctám velmi bránil. Přátelil se s rodinou Špačkových, jíž patřil Kokořín, a údajně právě on doporučil rekonstrukci hradu. Pro nás je důležité, že byl neúnavných propagátorem Mšena a Kokořínska. Pořídil orientační plán okolí, označil turistické trasy, vydával průvodce a osobně prováděl početné skupiny turistů i významné botaniky a další vědce, kteří za ním z Prahy přijížděli. „Dědeček byl nesmírně skromný. Pro město dělal všechno, ale jeho dům byl snad nejhorší ve městě,“ vzpomíná s úsměvem na J. B. Cinibulka jeho vnuk, novinář Karel Aksamit. „Jednou přijeli páni z Prahy a hledali »pana ředitele«. Poslali jsme je za ním na dvůr. Vrátili se vzápětí se slovy: »Pana ředitele jsme nenašli. Je tam jen nějaký dědek a řeže dřevo.«“

Přes stromy neuvidíte
   Ve svém průvodci popisuje Cinibulk dvanáct cest romantickými roklemi do Kokořínského údolí. Dnes jich podle turistických značek napočítáte šest, další tři možnosti nabízejí silnice. Jsou to tytéž cesty, které pan ředitel nabízel, jen některé už chybějí. Hledat třeba jeho Pivovarskou cestu, jež měla začínat u „strojírny vodovodu“ a jejíž průběh určovaly sloupy elektrického vedení, by si možná dovolil místní. Ne turista, který přijel poprvé. Cinibulk popisuje také asi dvanáct „nezapomenutelných“ vyhlídek. Jenže od třicátých let minulého století se hodně změnil lesní porost v okolí. Tam, kde stával on se svými turisty, dnes pro stromy mnoho neuvidíte. Jiná místa naopak nabízejí pohledy nečekané.

BludištěAmerická legenda
   Sochy a pamětní desky ve Mšeně pocházejí většinou z období první republiky, kdy je instalovaly různé místní spolky, například Spolek okrašlovací. Připomínají osobnosti nejen dobře známé (třeba T. G. Masaryka nebo Františka Palackého), ale také osobnosti spjaté se Mšenem. V roce 1621 se tu narodil například Augustin Heřman, kterého znají lépe Američané než Češi. Jeho otec, poslední mšenský farář podobojí, musel po vydání protireformačního patentu utéci do Žitavy. Syn se přestěhoval do Virginie, kde prý založil tabákový obchod. Stal se známou postavou veřejného života, zakládal osady a vytvořil první mapu státu Virginie.

Muchomůrku nedáme!
   „Rozkošná cesta přes Pokličky“ – tak nazývá Cinibulk jednu z tras. Právě ona je první polovinou okruhu, který po něm pojmenovali. „Cestu tu doporučujeme zvláště těm, kdož milují pohodlné, rovinné, zastíněné lesní procházky,“ píše pan ředitel. Nikdo by to nemohl říci lépe. Od úžasného mšenského koupaliště vede trasa k hájovně na Romanově lesoparkem Debř, kde jsou zbytky přírodního divadla a altánek – Muchomůrka. Ten znají snad všichni, kteří měli ve Mšeně zamilované dostaveníčko. Před časem prý navrhoval jakýsi architekt, že by se Muchomůrka měla strhnout, protože nemá dostatečnou uměleckou hodnotu. S tím ovšem ve Mšeně nepochodil. Když mají lidé k altánku citový vztah… Od hájovny je opravdu pěkný pohled na město i na romanovský kostelík. Cinibulk píše, že „kostelík lze zahlédnout také z petřínské rozhledny a že se v něm už bohoslužeb neslouží“. Nejspíš by si ale pan ředitel dokázal jen těžko představit, že si někdo kostelík později přestaví na rekreační sídlo.

Švédské časy Švédský val
   Jen kousíček od romanovské hájovny se nachází jeskyně Obraznice. Ten zvláštní název získala prý za třicetileté války, kdy v ní měli rytíři z rodu Věžníků ukrývat cennosti, tedy i obrazy, před Švédy. S třicetiletou válkou souvisí i další část trasy. Vede jednak přes Švédský val, dosud patrné zbytky opevnění (Švédové obsadili Mšeno v r. 1623), a dále Průsečnou skálou. Je to zvláštní cesta vytesaná v pískovci. Některé prameny uvádějí, že si ji vytesali Švédové, jiné upozorňují na letopočet 1500, vyrytý ve skále. Kdo ví? Okolo skal (pojmenovaných třeba Obří hlava a Žába – foto na předcházející straně, ve skalním městě vyniká mohutný Faraon – na snímku vlevo) vede cesta až k zajímavým skalním útvarům – Pokličkám. Eroze tu zanechala nejen spousty „voštin“, dolíčků ve skále, které mají tak rádi Obří hlava a Žábahorolezci, ale především na vrcholu každé skály jako by seděl ještě kámen navíc. Inu – poklička. Nazpět vede trasa romantickou roklí Močidla.

Zvonily všechny zvony 
   Idyla pana učitele skončila druhou světovou válkou, kdy se Mšeno ocitlo v Sudetech. J. B. Cinibulk okupaci velice těžce nesl a konce války se nedočkal. Jeho pohřeb v r. 1944 (letos vzpomínáme 60. výročí) se stal protiněmeckou manifestací. Sešlo se patnáct set lidí a zvonily zvony obou mšenských kostelů. Stezku pojmenovanou po J. B. Cinibulkovi otvíralo město už v r. 1946. Přijel tehdy i jeho bratr Oldřich, ředitel pražské Plodinové burzy. O svém bratrovi řekl krásnou větu: „Josef za celý svůj život nikdy nerozzlobil maminku.“

                                                                                                                                           Michaela Matuštíková

(se souhlasem autorky převzato z časopisu Vlasta)

Foto: Kamila Košatá a Alena Horňáková