Jak známo, před 35 lety vstoupili lidé na Měsíc. Nemohla jsem
dospat, neboť dne 20. 7. 2004 měl v „Dobrém ránu“ České televize mluvit o své
účasti při odstartování Apolla 11 z floridského kosmodromu dne 20. 7. 1969 pan
Ing. Karel Pacner. Mluvil! Poznala jsem ho okamžitě: Proti fotografiím, které
mám v jeho knihách vydaných do r. 1974, sice zestárl, ale napínavě vyprávět
nezapomněl. Jeho knihy o vesmíru jsem zdědila po svém otci. Pro mého muže byl
jejich obsah základem vyprávění pro různé zájmové školní kroužky. Od r. 1971 se
v našem státě nesmělo psát a mluvit o úspěších Američanů a „zápaďáků“ vůbec při
analyzování nových poznatků o vesmíru.
Pan Karel Pacner ve
svých spisech ukázal nadřazenost skutečného vědění nad různými krátkodobými
ideologiemi. Učitelé tak mohli dětem vyprávět to, co se nikde nedočetly: že
sovětské Veněry a americké Maxinery bezpečně prokázaly, že my, lidé, jsme jediní
myslící tvorové, žijící v naší sluneční soustavě, a jak velikou odpovědnost
lidstvu za život na Zemi toto zjištění ukládá! Život na naší planetě vznikl za
mimořádných, vědecky zdůvodnitelných okolností a je velmi křehký! Děti se
dozvídaly o pokusech v amerických laboratořích. Pod obrovskými poklopy tam lidé
vytvořili stejnou atmosféru, jakou zjistily sondy na Marsu. Do zeminy
marťanského složení a za extrémních teplot (–28 °C v noci a +25 °C ve dne v
ovzduší, kde bylo jen 5 % kyslíku proti 21 % kyslíku na Zemi, za minima vody –
pouze trochu páry) dali vědci klíčit mnoha druhům rostlin, hlavně obilí a bobům.
Zasadili též několik druhů jehličnanů a vpustili živé červené mravence a
želvičky. K velkému údivu vědců z obou stran „železné opony“ obilí rostlo a
dařilo se hlavně bobům, rostly i jehličnany a ani mravencům či želvičkám nic
nechybělo. Vyhodnocování výsledků těchto pokusů posunulo vědu o životě o kousek
dál. Otázka, že voda musí být vždy a všude základem života, je vědci řešena
dodnes.
Chtěla jsem jen poděkovat p. Ing. Karlu Pacnerovi za
to, že svými knihami „navedl“ mnoho našich občanů na krásnou oběžnou dráhu
člověka, na touhu po poznání...
Ludmila Svátková