Křížový vrch rozjezdily ob rok sovětské tanky

Píše se rok 2005, putujeme do Skandinávie a míříme až na nejsevernější bod Evropy. To bude ale několik dní trvat, musíme projet přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Teprve pak se dostaneme trajektem přes Finský záliv do Helsinek. První naší zastávku uděláme u jednoho zajímavého místa v Litvě. Za městem Paněvežys odbočujeme na Siauliau, v jeho blízkosti si prohlédneme Křížový vrch, litevsky Kryžiju Kalnas.

Na zřejmě uměle navršených dvou kopcích stavěli Litevci po celá staletí kříže všech velikostí a z různých materiálů jako památku na utrpení svých předků. Dnes jich tu stojí několik milionů, nikdo by je nespočítal. Místní zvonice odbíjí osm hodin, začíná tu být živo. Sjíždějí se turisté, hned všechno dokumentují, a také místní. Litevce člověk pozná hned. Přijedou, projdou vrch, občas se zastaví, položí malý křížek, pomodlí se a zase v klidu odejdou. Začínají se zde hromadit stánkaři, rozbalí své zboží a hned má turista z čeho vybírat. Nabízejí množství suvenýrů, pohlednice, zarámované malé obrázky, křížky, růžence a řadu drobných šperků a jiných zbytečností. Jsou velmi milí a upovídaní, hned se s námi dávají do řeči a vyzvídají, odkud jsme. Dá se s nimi domluvit několika jazyky, jen německy a rusky se bavit nechtějí, je nám jasné proč. Dal jsem jim taky utržit a u jedné upovídané paní jsem koupil malý zarámovaný ručně malovaný obrázek a malou šperkovnici, připomínající historické zámecké pokladnice. A cena přímo zanedbatelná. Jeden stánkař nám vyprávěl, jak za doby okupace velkým východním bratrem jim každý druhý rok několik dní před Velikonocemi armáda celý Křížový vrch rozjezdila tanky. Objekt pak pro obyvatele na celou dobu Velikonoc uzavřela. Místní to museli další rok vše pracně dávat dohromady, aby se další barbarská akce mohla opakovat. Naštěstí už od toho mají patnáct let pokoj a pietní místo udržují v perfektním stavu.

Loučíme se s nimi a rovinatou krajinou míříme dál na sever, přejíždíme hranice Lotyšska a po hodině jízdy zastavujeme přímo v centru hlavního města. Vítá nás Riga. Město je dokonale udržované, čisté, vše opravené, stále máme na co koukat. Procházíme celé centrum s hanzovními domy, kostely všech místních církví a krásnou barokní radnicí. Ve velké části města se dochovalo středověké opevnění. Vysoké hradby s mohutnými obrannými věžemi vypadají jako nedávno postavené. Své zboží nabízí řada trhovců. Kdo si libuje v nakupování šperků, vyšívaných ubrusů, krajek a keramického zboží, tak si tu přijde na své. V Rižském zálivu se při příboji vyplaví také spousta jantaru, právě ten tvoří většinu nabízených ozdobných předmětů. A cena se nezdá být moc vysoká, mnohé dámy z našeho spolku nakupují. Prošli jsme toho hodně, podívali se i na druhý břeh řeky Daugavy do nového centra a pokračujeme v putování.

Jedeme velmi dobrou dálnicí u pobřeží Rižského zálivu dále na sever do Estonska. Pozorujeme moře, na vlnách se prohánějí surfaři a také spousta plachetnic. Mají dnes velice příznivý vítr a podle jejich množství je vidět, že je tento u nás málo vídaný sport mezi místními velice oblíbený. Cesta ubíhá rychle a k večeru se dostáváme do estonské metropole Talinu. Jdeme se hned ubytovat do hotelu Dzingel, leží na okraji města a je parádní. Rychle něco sníme a vyrážíme místním autobusem do centra. Město je krásné a přímo nabité historicky cennými památkami. Nikde nic poškozené, vše v perfektním pořádku, mnohá naše města by si z toho mohla vzít vzor.

Estonsko je jiný svět, proti Litvě a Lotyšsku na mnohem vyšší úrovni. Nikam nepospícháme, pomalu vše procházíme. Máme štěstí, dnes se koná trh, nabízejí vše možné, předvádějí i ukázky řemeslné výroby. Před námi pletou košíky, ošatky, u nás už málo viděné nůše, jinde zase předvádějí své řemeslo kováři, řezbáři, je pořád na co koukat. Ani o hladu nebudeme, pekaři, cukráři a řezníci se chlubí svými dobrotami, nabízejí je k ochutnání a ke každému soustu dostáváme i milý úsměv velice pohledných mladých prodavaček. Naše břicha se plní, za chvíli se to už do nás ani nevejde. Tak pěkně děkujeme, jdeme dál. Na nejvyšším bodě města nad přístavem stojí nádherný pravoslavný chrám. Krásnou bílou fasádu zdobí řady pozlacených soch. Dovnitř se už nedostaneme, právě zavírají.

Scházíme na největší náměstí města, zábava je tu v plném proudu, venkovní hospody praskají ve švech. Rámus se rozléhá po okolí a nikomu nevadí, že už je po jedenácté. I přes tuto pokročilou dobu je ještě světlo, jsme dost na severu a polární léto zasahuje až sem. Řada těch jásajících má na sobě obleky jako o masopustu, zpívají, pokřikují, jejich těla už zvládla asi pořádný příděl alkoholu. Nejsou to místní, ani svým halekáním všude známí Helmuti, jedná se o davy Finů. Doma moc pít nesmějí, tak v pátek po práci nasednou v nedalekých Helsinkách na loď. Za chvíli jsou tady, obsadí restaurace a nasávají jako o závod. V parku na trávě se vyspí, druhý den pokračují a v neděli odpoledne se vrátí v různém stupní použitelnosti zase domů. A místní jsou spokojeni, mají z toho velký kšeft. Kolem jedné hodiny přijíždíme zpět do hotelu a hned padáme do postelí. Ráno jdeme na snídaní, stoly se pod dobrotami jen prohýbají, tolik jsem toho ještě nikde neviděl. I když se cpeme, jak to jen jde, nesníme ani polovinu. Dokonce nám nabízejí i zásobu na zbytek dne, tak se nenecháme dlouho přemlouvat. Uděláme ještě procházku kolem městských hradeb, koukáme i na hospodu U Švejka, ale na otevření je ještě brzy. Tak alespoň zasalutujeme soše našeho národního hrdiny u vstupních dveří a odjíždíme k přístavu. Čeká nás plavba do Helsinek...