Vesuv doslova spálil na 10 tisíc Pompejanů

V roce 1994 jsem absolvoval jeden z mých prvních zájezdů. Jezdili jsme s tehdejším EXODEM Mělník po různých koutech Evropy a náš průvodce pan profesor Vrba z mělnického gymnázia je měl vždy perfektně připravené. Nejdál jsme se dostali až na italský jih do Kampánie. Během čtyř dnů jsme museli stihnout oba autobusové přesuny, k tomu Neapol, Capri, Pompeje, Vesuv a při zpáteční cestě ještě Řím. První den jsme rychle zvládli to nejzajímavější z Neapole. Město je krásné, ale že bych po jeho návštěvě chtěl zemřít, jak praví přísloví, mě ani nenapadne. Viděl jsem později řadu míst mnohem hezčích, třeba hned po něm navštívené sousední Capri.

Další den vyrážíme do Pompejí, města založeného už v 7. stol př. Kr. kmenem Osků. Vystavěli ho na hřbetu staré vulkanické lávy při ústí řeky Saro. Později je zde vystřídali Řekové a Féničané. Od roku 310 př. Kr. bylo město pod římskou správou. Řimáné zde část původních staveb zbořili a vystavěli město podle svých představ a také jej značně rozšířili. Na dnešní podobě kdysi zřejmě nejhezčího města římského impéria se podílely dvě přírodní katastrofy. Roku 62 n. l. zničilo silné zemětřesení více než polovinu budov. Téměř vše bylo v krátké době opraveno a město dostalo ještě vznešenější podobu. Obyvatelé žili v přesvědčení, že nedaleko ležící Vesuv je vyhaslý a občasným malým erupcím, lehkým otřesům a výronům plynů nepřikládali důležitost. Na začátku října roku 79 pak ve městě vyschly všechny studny. Celý starověký Řím strnul, když o dva týdny později došlo ke katastrofické vulkanické erupci, která pohřbila město a blízké okolí.

Podle dochovaných zápisů z kráteru nejdříve vyšlehly vysoké plameny s rozžhavenými balvany a hned na to obrovský mrak horkého popela v pravé poledne úplně zakryl město a přeměnil den na noc. Město po tři dny zasypávaly žhavé úlomky a hlavně horký sopečný popel. Budovy se zřítily, vše hořlavé se přeměnilo v popel a město bylo pohřbeno pod jeho šestimetrovou vrstvou. Málokomu z obyvatel se podařilo včas utéct, pod žhavým popelem zahynulo podle historických zápisů na deset tisíc lidí. Po částečném vychladnutí vrchní vrstvy se pokoušely čety vojáků o záchranu přeživších, ovšem bylo to marné, katastrofu nikdo nepřežil. Jediné, co se podařilo zachránit, byly některé sochy, kovové nádoby a části plastik z budov, které zůstaly až v horních vrstvách popela. Město pak bylo na šestnáct století zapomenuto. Teprve v 18. století začaly postupné práce na jeho odkrývání. Lávou zalité město Herkulaneum, ležící na opačném svahu Vesuvu, objevili roku 1738. Odkrývací práce byly pro silnou vrstvu zatuhlé lávy téměř nemožné, dnes je z něho odkryta jen část. V Pompejích začali o deset let později, práce šly o hodně rychleji, popel natolik neztvrdnul. Přesto dodnes zůstává část města pod jeho vrstvou.

Jdeme se podívat do areálu. Vstupujeme bránou Porta Marina a pokračujeme dokonalým systémem ulic k ostatním pozůstatkům. Tady už stavěli město systémem kolmo na sebe navazujích ulic, vozovky z plochých kamenů, prostory pro chodce ohraničují na některých místech zachované sloupy. Přechody na křižovatkách tvoří vyvýšené ploché obdélníkové kameny. Asi půl metru široké mezery mezi nimi umožňovaly průjezd povozů. Už jsme tu více než čtyři hodiny a ještě nemáme vše prošlé. Některé budovy se celkem zachovaly, vysoké zdi pokrývají kresby postav a někde i mozaika z dlaždic. Budovy několika lázní mají nad sebou i dost velkou část původní kamenné klenby. Jdeme se podívat do budovy, která se zachovala nejvíc. Zajímavé je, že sloužila jako nevěstinec, na zdech namalované výjevy to jasně dokazují. Zřejmě považovali budovu za důležitou a na její stavbě si dali víc záležet.

Na kraji areálu stojí jakési nově postavené muzeum, tam soustředili zachráněné kamenné nádoby, sochy a části zřícených plastik ze zdí. Leží tam také několik soch, většinou ve zkroucené poloze. Všechny ve velikosti lidí. A skutečně jde o lidi, zasypané popelem, který těla spálil na prach a po ztuhnutí po nich zbyly mezery ve tvaru těla. Při odkrývání města do některých mezer nalili sádru a po ztuhnutí měli dokonalý odlitek. Trochu drsné, co? Ale je to tak, několik těchto odlitků vystavují zde, více jich má neapolské muzeum. Tak raději pryč odtud. Stačíme ještě projít zbytky dvou poměrně zachovaných kruhových divadel a návštěvou velkého stadionu město se smíšenými pocity opouštíme. Ten, co veškerou zkázu způsobil, na to z nevelké vzdálenosti dohlíží, jedeme se tam podívat.

Autobus nás vyváží asi do poloviny svahu, dál už musíme po svých. Stoupáme černou drobnou lávovou drtí, koukáme hluboko pod nás na Neapolský záliv s městem a po necelé půlhodině stojíme na okraji kráteru. Erupce roku 79 původní vrchol zlikvidovala, Vesuv je tím o několik desítek metrů nižší než kdysi. Vrcholy má dnes dva, mezi nimi je mezera. Nižší, 1132 metrů vysoký, se jmenuje Monte Somma. Vyšší Vesuvio shlíží na okolí z výšky 1281 metrů a vede na něj turistická cesta. Stojíme u kráteru, koukáme na hluboké dno, je celé tmavě šedé, na několika místech svahu se občas dá pozorovat slabý výron světlešedého kouře, jinak je klid. Okraje kráteru jsou dost ostré. Vede po nich po celém obvodu vyšlapaná cesta, ovšem pro turisty zpřístupnili jen krátký úsek. Občas jsou znatelné při okrajích svahu sirné krystaly, přístup k nim hlídá řada policistů. Mám smůlu, nechtějí mě tam pustit. Vracíme se pomalu zpátky, dáme si u autobusu občerstvení a vyrážíme směrem domů. Už se začíná stmívat, přejedeme do Říma, během dne projdeme město a pak už jen ciao Italia!