Jsou situace, kdy nikdo nechce být s mámou v kuchyni. A ani máma tam být nechce, což je na pováženou. Ta máma, která ráda peče, vaří, zdobí. Ptáte se, jak je to možné? Máma je laik, amatér, žádný vyučený kuchař či cukrář. Avšak někdy, jsouc asi v masochistickém rozpoložení, tato máma cukrář amatér slíbí, že pro někoho něco upeče. Nejlépe rovnou dort. Samozřejmě takový, který ještě nepekla a který nemá čas si vyzkoušet. Pak je vhodné jít mámě z cesty.

Stalo se mi to nedávno. V úterý přišla SMS: „Neupekla bys mi, prosím, mechový dort?“ Ptám se: „Na kdy?“ Odpověď přijde obratem: „Na pátek.“ Úterý odpoledne, středa, čtvrtek, počítám a zdá se mi to dostatečná doba k tomu, abych se s takovou výzvou poprala. Pár mechových dortů jsem už viděla, představu mám celkem jasnou, to půjde, říkám si, když pročítám recept. Naplánuji postup. Ve středu nákup, ve čtvrtek upeču korpusy, uvařím jahodový rozvar a ušlehám krém. V pátek dort zkompletuji, nazdobím a předám. Neberu v potaz, že ve středu jsem domluvená na samosběr jahod a v pátek dopoledne máme jít k pediatrovi na kontrolu. Ráno prší. Samosběr se odsouvá na čtvrtek. Někde v hlavě se mi rozbliká kontrolka informující mě o možném časovém skluzu. Dělám, že ji nevidím.

Je čtvrteční večer. Zmordovaná z odpoledního sběru jahod vyrážím vstříc dortovému dobrodružství. Naštěstí mi manžel nakoupil potřebné suroviny, mimo jiné i kvalitní mražený listový špenát. Vytahuji ho z mrazáku a znovu si na mobilu otvírám recept, podle něhož hodlám péci. Suroviny jen prolétnu a pustím se do čtení postupu. Mé zorničky se lehce rozšíří, když čtu následující větu: „Špenátový protlak nechte okapat a pak rozmixujte.“ Uvědomím si totiž, že já mám listy, nikoliv protlak. S neblahým tušením vytahuji ze šuplíku svůj stařičký mixér, házím do něj rozmrzlé špenátové listy a modlím se, aby to fungovalo. Nefunguje. Nože kmitají, seč jim síly a otáčky stupně číslo dvě dovolí, avšak jediné, co dokážou, je namotat listy kolem sebe. Vypínám přístroj a plna naděje vyzkouším ponorný mixér. Ani ten s listy špenátu nehne. Je sedm večer, čas mě začíná tlačit, korpusy musím upéct dva, dort má být pro dvacet lidí. Co teď? Vzpomenu si, že v komoře mám mixér na smoothie. K listům špenátu přilévám olej a spouštím knoflík. Uff, listy na otáčejících se nožích nadskočí, spojí se s olejem a vytvoří zelenou kaši, po níž toužím. Postup opakuji třikrát, abych získala potřebné množství špenátové hmoty. Mezitím do kuchyně nakukují starší děti a manžel s miminem v náruči. Když však vidí všechny ty ušpiněné přístroje a žádnou volnou plochu, rychle vyhodnotí situaci a dají se na ústup. V jedenáct večer mám oba korpusy upečené. Doufám, že nejsou uvnitř sražené, přece jen nemám se špenátovým piškotem zkušenost. Rychle umýt nádobí, setřít podlahu a spát. Na jahodový rozvar a výrobu krému nemám sílu, nechávám to na další den.

Páteční ráno nezačíná dobře. Mimino se budí dřív než já. S miminem se dort špatně kompletuje. Naštěstí nejstarší sourozenec nemusí do vzdělávací instituce. Budím tedy puberťáka, slibuji zvýšení kapesného a předávám mu nespokojenou sestřičku. Pak nastává nejhorší část dortové anabáze. Několikrát rozříznout korpusy tak, aby byly rovné. Nadávám si, že jsem si ještě nepořídila na krájení speciální strunu. Hledám dortový nůž po babičce. Když se na něj tak dívám, bude spíš po prababičce. Ještě zakážu dětem vstupovat do kuchyně a jdu na to. Nejraději bych zavřela oči, ale to by asi nedopadlo dobře. Nůž se vnoří do těsta, jde to překvapivě lehce. A je to skoro rovné, oj, paráda. Zbytek bude „brnkačka.“ Vyšlehávám krém, přitom dávám pozor, abych smetanu nepřešlehala, už jsem takovou situaci zažila, kdy se odpojila syrovátka a ze smetany vzniklo máslo. Ale tentokrát se nic takového nestane, rychle přidám mascarpone a vanilkovou pastu, nastrouhám kůru z bio limetky a hurá, mohu spojovat. Hodiny ale ukazují půl deváté, musím si pospíšit. Oželím tvorbu jahodového rozvaru, vystačím si s marmeládou. Vybírám šípkovou a jahodovou, spojím je limetkovou šťávou, vzniká pikantní chuť, která bude pěkně kontrastovat se sametově hebkým krémem. O hodinu později je dort zkompletován a já vyrážím s miminem k dětskému lékaři. Cestou zpět nakupuji kanadské borůvky a maliny na ozdobu. Ještě štěstí, že je místní krámek tak dobře zásoben. Doma sice čekají na zpracování nasbírané jahody, ale jsou příliš velké na ozdobu a na jejich rozkrojení a potření želatinou, aby si udržely svěžest, nezbývá čas. Na zahradě utrhnu sedmikrásky a dort dozdobím. Když se mi podaří přesunout jej do krabice a předat, hlasitě si oddychnu. Nikdy více, pomyslím si. Vydrží mi to přesně 68 hodin. Syn se totiž v pondělí zeptá: „A upečeš dort pro naši třídní učitelku?“ Je to jisté, jsem masochistka.

(vkv)