Mám ráda zvířata, až na některá. Mezi ně patří i kohout. Nemohu popřít, že jeho zjev je obvykle krásný, ale mám s tímto tvorem špatné zkušenosti. Když jsem byla malá, bylo běžné, že lidé na venkově chovali pro svou potřebu všelijakou drůbež. Ani naše rodina nepatřila k výjimkám, a tak nám po dvoře běhaly slepice, kachny, kuřata, perličky a všemu pyšně vládl kohout. Ačkoli vypadal v mých dětských očích jako rytíř chránící svůj fraucimor, jednoho dne mou představu zcela zničil. Vyšla jsem na zápraží s namazaným chlebem v ruce a vtom kohout hups, už mi seděl na hlavě, pařáty zaryl do pokožky a zobákem začal klovat do chleba, to vše za mého vyděšeného křiku. Bylo to jeho poslední vystoupení, skončil jako vývar. Od té doby jsme kohouta nechovali. To až mnohem později, když už jsem dávno byla dospělá, nám sousedka vnutila jeden exemplář. Milý kohout se rychle adaptoval, slepice si ho oblíbily a já ho brzy vzala na milost. Idylka však neměla dlouhého trvání. Otěhotněla jsem a kohout na mě začal útočit, kdykoliv jsem šla drůbež krmit. V tu chvíli bylo o jeho osudu rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že vývar ze zlobivého kohouta zvládne každý, padla volba na tradiční francouzskou specialitu – kohouta na víně. Kohoutek byl pěkný, tak jsme se domluvili, že bude připraven k nedělnímu obědu. Receptů na kohouta na víně je spousta. Já, snad abych podtrhla chuť francouzské kuchyně, jsem zvolila úpravu s použitím flambování, kdy kromě burgundského použijete i francouzský koňak, který zapálíte. Podotýkám, že tuto činnost jsem měla teoreticky dobře zvládnutou. Následující minuty však měly ukázat, že opravdu pouze teoreticky. Tuto záležitost „vysoké kuchyně“ chtěli vidět i někteří z rodiny. Ti prozíravější ji raději vidět nechtěli. V kuchyni asistoval syn a švagr. Pomohli naporcovat kohouta, nakrájet slaninu a cibuli, očistit houby a zeleninu. A pak už jen čekali, až začne představení s ohněm, jako by snad tušili, že to bude skutečná ohňová šou. Koneckonců v restauraci se často flambuje přímo před očima hostů, že? Přiznám se, že při této premiéře ve mně byla malá dušička. Sotva jsem škrtla sirkou a přiložila ji k masu přelitému koňakem, vzplál oheň vysokým plamenem, který mě přiměl ucuknout. V té chvíli moje maminka otevřela kuchyňské dveře, neboť chtěla flambování také vidět. Průvan, který vznikl, roztřepotal záclonu, jež se ocitla nebezpečně blízko ohně. Už už by byla chytla, nebýt švagra, jenž přiskočil a vychrstl na ni půllitr piva, které držel v ruce. To, na rozdíl od koňaku, nevzplálo, nýbrž zachránilo nejen záclonu, ale potažmo i nedělní oběd. Část z něj se však dostala i do pánve s masem, čímž byla slavná francouzská pochoutka předělána na neméně chutnou variantu masa na pivu. Nebylo špatné, avšak stále toužím pokořit ten původní recept. Nevíte náhodou o kohoutovi, jehož je třeba ztrestat?
(vkv)