Konec 19. století ve znamení cest do Ameriky
V tomto díle našeho historického putování poplujeme s paroplavební společností za oceán. Touha lidí po lepším životě, slušných výdělcích a u některých i dobrodružství podnítila v řadě lidí rozhodnutí zkusit štěstí v Americe.
Jak se vůbec člověk o této možnosti dozvěděl, když ještě neexistovalo televizní ani rozhlasové vysílání? Velkým propagátorem se stal tisk, který v hojné míře začal publikovat články z dalekých zemí. Stranou nezůstala ani inzertní rubrika, otiskující lákavé letáky přepravních společností a příručky pro cestovatele.
V neposlední řadě se jednalo o následování kamarádů, rodinných příslušníků a dalších. Po roce 1897, kdy i Mšensko bylo s okolním světem spojeno poštou, telegrafem a železnicí, vycestování nic nebránilo.
Časopis Květy v únoru 1887 otiskl tento lehce humorně laděný příspěvek, dokumentující první měsíce života přistěhovalce:
Krajan, který se k vystěhování odhodlá, jistě neměl doma na růžích ustláno. Na poměry nepřipraven, s klamnými názory a obyčejně s prázdnou tobolkou přistane ku břehu svobodné vlasti americké a vystoupí v přistěhovalecké stanici newyorské Castle Gardenu, kde poprvé octne se na půdě úplně cizí a zaslechne hovor jazykem zcela neznámým. Vstoupí na ulici a vše se za ním obrací jako za mužem z měsíce, neboť šaty i nesmělý jeho krok dostatečně v něm ukazují „zeleného“ (green), jak Američan nazývá každého přistěhovalce, který dosud v Americe se neaklimatisoval. Podobný přistěhovalec (nemluvím arci o všech) kráčí zpravidla středem ulice, kudy jen povozy jezdí, a neobyčejně se diví, že budí všeobecnou pozornost, zvlášť mládeže americké. První prací jeho jest, že vyhledá své příbuzné, jimž po celých čtrnácte dní vypravuje, jakou měli cestu po moři a že přestáli takovou bouři, jakou dosud na lodi nikdy neměli; vždyť prý sám kapitán tak se vyjádřil. Pomalu však zapomíná na cestu a začne se zajímati o poměry americké; našel si také práci a vydělává již tolik, že může samostatně bydleti, a v neděli vyjde si na sklenici piva. Již také náš Brázda není pouhým Brázdou, ale „mistrem Brázdou“, a dcera jeho, má-li jakou, stane se z Máři „miss Mary“. Také angličtině se začíná učit; jde to sice ztěžka, však přece. Již neříká „ano“, ale „yees“, všechno jest mu „all right“ (v pořádku), každou větu začíná s „well“ (dobře) a neobyčejně krásně naučí se pronášeli „goddam“. Nyní překonal během několika měsíců všechny stupně zeleného a stal se pomalu „red“ (červený), čili více méně dokonalý „yankee“ (Američan), s kterým veškeré obecenstvo již také jinak zachází. Dostal lepší místo, na kterém mu „boss“ (kdo práci dává) více platí, takže může něco uložiti stranou, a jakmile má dostatečný počet peněz, hledí si zakoupili „lot“ (stavební místo), na němž za krátko objeví se malý, dřevěný, ač jinak úhledný, pohodlný domek, v němž se svou rodinou bydlí ve „svém“. Toť první počátek lepší budoucnosti českého krajana v městech.
Jak můžeme zjistit, zda také náš předek do Ameriky nevycestoval? Možností máme několik, protože tyto informace jsou dostupné v digitalizované podobě online. Samozřejmě, ne vše se dochovalo. Při vyhledávání však mějte vždy na paměti, že přepis příjmení nemusí být v české formě, zpravidla jsou příjmení bez háčků a čárek.
První webová stránka, na kterou vás odkážu je http://www.passengerlists.de/. Obsahuje seznamy pasažérů, mířících do světa z přístavu v Brémách. Právě tento přístav je v tisku nejčastěji jmenován a inzerován. Jeho nabídku si můžete prohlédnout na přiloženém plakátku.
Dobře známé stránky https://www.familysearch.org/, https://www.myheritage.cz/ a https://www.ancestry.com/ tuto možnost také nabízejí. Více o nich bylo řečeno v předchozích dílech, uveřejněných v minulém roce. Stránka http://www.castlegarden.org/ je prezentací oficiálního emigračního centra v USA. Přínosem může být také web Národního archivu běžící na https://www.archives.gov/.