Věštkyně nejprve pila z posvátného pramene

Kdo se vypraví poznávat Řecko, neměl by vynechat návštěvu Delf, starověkého centra ležícího nad Korintským zálivem, těsně pod pohořím Parnas. Jde o jedno z nejvýznamnějších kultovních míst starověku. První zmínky o vzniku města pocházejí z mykénského období. Za dobu největší slávy a rozmachu se považuje období mezi 8. a 6. stoletím před Kristem. Na počátku letopočtu v době nadvlády Římanů byly Delfy několikrát vypleněny, mnoho památek bylo odvezeno neznámo kam. Za císaře Hadriána, který měl velkou úctu k památkám, došlo opět k rozkvětu. Teprve ve čtvrtém století císař Theodosios pod záminkou šíření křesťanství všechny pohanské kulty zakázal. Město začalo chátrat, bylo postupně opuštěno. To, co z něj zbylo, je výsledkem nezájmu, ničení a také na něm silně zapracoval nelítostný zub času, hlavně zemětřesení v roce 373. Teprve roku 1898 zde francouzští archeologové zahájili rozsáhlý výzkum, postupně odhalovali jednotlivé významné stavby a dnes patří celý areál mezi nejpozoruhodnější v zemi.

Dovnitř se dostáváme vstupní branou a stoupáme Svatou cestou podle zbytků památníků, připomínajících různé události. O něco výše se zachovaly už jenom zbytky takzvaných pokladnic jednotlivých řeckých měst, kde se uchovávaly jejich obětní dary. Nejzachovalejší je Pokladnice Athéňanů, ovšem ta byla při rekonstrukci postavena znovu z původních kamenů. O něco výš se dostáváme k torzu nejproslulejší zdejší památky - Apollonovu chrámu. Během tří set let byly postaveny celkem tři na sebe navazující chrámové komplexy, ten nejnovější a dodnes alespoň trochu zachovaný pochází asi z poloviny čtvrtého století př. Kr. Dnes vidíme celkem pět stojících sloupů, vztyčených asi před dvěma sty lety, aby měl návštěvník představu o tom, jak chrám původně vypadal. Objekt si můžeme jenom obejít, dovnitř se nesmí a je to hlídáno. Na západní straně můžeme vidět prohloubenou část, původně určenou je kněžím. Zde se nalézal posvátný kámen, Apollonova zlatá socha a trojnožka, na které seděla při věštbách kněžka Pýthie. Žadatel o věštbu byl v oddělené místnosti. Před věštbou se kněžka napila vody z posvátného pramene Kassotis, to ji uvedlo do tranzu, ve kterém byla schopna věštit. Při tom vydávala nesrozumitelné zvuky, které byli schopni přítomní kněží přeložit žadateli do normální řeči. To mu pak asi mohli říci, co je napadlo nebo co si dotyčný přál a zaplatil. To už dneska nezjistíme, stejně tak můžeme jen domýšlet, co v té posvátné studni vlastně bylo. Věštírna byla dotazována nejen v soukromých záležitostech, řešily se tu i státnické problémy.

Původně sloužil celý objekt jako věštírna Dračího boha Pythóna. Toho ale Apollon v boji přemohl a aby mohla tradice pokračovat, věštby se ujaly Pýthie. Ty se pravidelně střídaly, protože samotná činnost byla prý nesmírně náročná na hlavu a také vysilující.

Pokračujeme a stoupáme v úmorném vedru k divadlu. Polokruhovitě uspořádané hlediště na strmém svahu s poměrně zachovanými kamennými sedadly poskytovalo místo pro pět tisíc diváků. Pohled z horního ochozu na celý objekt stojí za tu námahu při stoupání. Posadíme znavená těla a na chvíli se staneme diváky. Žádné představení se sice nehraje, ale dole na jevišti stojící lidi z naší výpravy slyšíme dobře a dokonce rozumíme, co si povídají.

Vyšplháme ještě o něco výš k docela zachovanému stadionu z 5. století př. Kr. Po obou stranách je několik řad kamenných sedadel a v přední části stojí torza kamenných budov pro atlety. Konaly se zde každé čtyři roky Pýthijské hry na počest Apollonova zlikvidování té už zmíněné dračí potvory. Tak to probíhalo s menšími přestávkami několik století. Musím si tu také zaběhat, nikoho jiného jsem ale nezlákal, tak jsem za blázna sám. Máme ještě dvě hodiny času, sejdu asi kilometr dolů k dalšímu krásnému areálu Svatyně Athény Pronaia. Tady se zachovaly jenom náznaky zřícených zdí, všude kolem se povalují hromady balvanů. Nejpůsobivější, už zdálky viditelnou stavbou, je Tholos, původně kruhový objekt z vysokých sloupů, o jehož účelu se archeologové dodnes dohadují. Při obnově této části postavili tři sloupy, vše ostatní se válí kolem a je toho dost.

Vracíme se nahoru a alespoň zběžně projdeme muzeum, už nám moc času nezbývá. Část nalezených soch mají zde, větší část byla předána do Athénského národního archeologického muzea a také jako všude jinde bylo leccos odvezeno nebo spíše ukořistěno do jiných muzeí po Evropě nebo do soukromých sbírek. V celkem třinácti sálech vystavují zrestaurované sochy, mnohdy na nich vyčnívající části těla chybí, hlavně u soch představujících mužské postavy. Je to nádhera, nejsou tu jen sochy kamenné, tehdy už uměli vyrobit i nádherné památky z bronzu. Vrcholem umění je zachovaná postava Delfského vozataje darovaná sicilským králem Polyzalem na památku jeho vítězství v závodě čtyřspřeží na Pýthijských hrách roku 484 př. Kr. Pod sutinami se zachovala pouze socha stojícího vozky, z koňského čtyřspřeží zbylo jen několik úlomků. Vystavují je ve vedlejší vitrině s nákresem celého původního sousoší. Samozřejmě se jedná o odhadnutou podobu, muselo to být ovšem dílo dokonalé. Před muzeem se mi podařilo spatřit něco, co se málokdy vidí. Koukám na kmen stromu na živou cikádu, je to poprvé, co ji vidím. Vždycky všude na jihu neustále řvou, hlavně v noci, a jak se člověk přiblíží, zalezou někam do štěrbiny stromu. Tato zřejmě právě opustila kuklu, dovolí mi ji zblízka vyfotit a dokonce pošimrat. Bylo to tu krásné, ale čas se nám naplnil, odjíždíme do místa ubytování.