Jak jsme se synem za časů krize pekli sladké rohlíky
Srdcem domova je kuchyně, říkávala moje maminka. A také měla vždy napečeno, nepřekvapila ji žádná návštěva. Pekla dokonce i výborný domácí chléb. Babička, ta zase pekla sváteční panské rohlíčky. Ty byly! Ještě dnes, když si na ně vzpomenu, se mi sbíhají sliny na jazyku. Já domácí chléb a housky pekla jen výjimečně. Tedy až do nedávné doby. Omezení volného pohybu osob a zavření skol přineslo do naší domácnosti nejen ponorkovou nemoc, ale i nečekané vzepětí mých pekařských sil. Když se v denním tisku objevily spekulace, jak dlouho vydrží koronavirus na pečivu, rozhodla jsem se, že nebudu čekat, až se odborníci dohodnou, a upeču nám chléb
i housky sama. Patřila jsem totiž k těm šťastlivcům, jimž se podařilo sehnat droždí, toho času podpultové zboží. Mouku i ostatní suroviny jsem měla, a tak už jen zbývalo vybrat správný recept. Chléb i housky se povedly, proto jsem se rozhodla, že si ten domácí pobyt osladíme a upečeme si sladké rohlíky, kterým se běžně říká loupáky.
Čas mi vyšel až večer, kdy už podstatná část rodiny odpočívala u televize. Zavřela jsem se v kuchyni, nachystala si potřebné suroviny, vložila je do mísy, když vtom se ve dveřích zjevil syn, kterého z jeho počítačového doupěte vyhnala „mlsná.“ „Co to děláš?“ zeptal se a nečekaje na odpověď mířil ke mně, aby se podíval do mísy. „Těsto na loupáky,“ odvětila jsem, neboť z pohledu na mouku, do níž jsem právě lila kvásek, nešlo poznat, oč půjde. „To budeš péct? Pomůžu ti zadělat těsto,“ projevilo mládě nečekanou iniciativu. Asi se opravdu dost nudí, blesklo mi hlavou. Nahlas jsem však řekla: „Dobře, umyj si ruce.“ Následoval docela dlouhý dialog o potřebě mytí rukou, v němž jsem však s přehledem zvítězila. Když se syn vrátil z koupelny, vyhrnul si rukávy, popadl vařečku a začal míchat těsto. Chvíli jsem se dívala, jak mouka, hnána odstředivou silou, víří po stěnách mísy, a pak jsem mu poradila: „Musíš do toho vběhnout oběma rukama. Ale vlastně jen jednou, druhou si chytni mísu,“ opravila jsem se. „Ne, zadělám oběma,“ vrtí syn hlavou a hned noří své ruce velikosti menší lopaty do těsta. „Jak myslíš, ale bude se ti to lepit a nebudeš mít čím držet tu mísu,“ sýčkuji. „Neboj, to bude v pohodě.“ Odcházím tedy z kuchyně mrknout se, co dávají v televizi. Ještě ani nedosednu před obrazovku, když slyším: „Sakra, lepí se mi to na ruce.“ Nadechuji se ke komentáři, když vtom: „Mamí, co mám dělat?“ Vracím se do kuchyně, mrknu do mísy, těsto nikde, kouknu výš, syn ho má všechno (pravda, bylo ho jen z půl kila mouky) nalepeno na rukou, které drží ve vzduchu a nevěřícně na ně hledí. „Jsem ti to říkala,“ neodpustím si utrousit. „Co mám dělat?“ opakuje pečení chtivý potomek a celkem zbytečně dodává: „Nejde to sundat.“ A aby mě o této skutečnosti ubezpečil, začne mávat rukama, které má až po zápěstí obaleny těstem, prsty nelze rozpoznat. „Nasypeme na to mouku.“ „Ne, jdu to umýt,“ dítě se hrne ke dřezu. „Ani nápad, pojď sem,“ nutím ho upustit od geniálního nápadu ve snaze zachránit těsto na loupáky. Těch surovin! Sypu mouku a společnými silami dostaneme těsto do mísy. Za větu „běž se vysprchovat, dodělám to sama,“ by mě psychologové jistě nepochválili, ale syn s úlevou odchází do koupelny a já se vrhám napravit tu spoušť. Když po návratu z koupelny zírá na hladké nelepivé těsto, které odpočívá pod utěrkou, jsem ráda, že ještě dokážu našeho puberťáka překvapit, byť by to bylo takovou prkotinou, jako je těsto na loupáky. Ráno se smějeme a zakusujeme sladké rohlíky s příběhem.
(vkv)