Lanovku z roku 1882 pohání obyčejná voda
Na severu Portugalska nedaleko historického města Braga se na zalesněném kopci vypíná jedno z nejznámějších poutních míst země, Bom Jesus del Monte. V překladu to znamená Dobrý Ježíš z hory. Se stavbou začal v roce 1722 arcibiskup dom Rodrigo de Moura Teles z Bragy. Nahoře před tím stála stará svatyně. K ní přistavěli dlouhé, několikrát zalomené schodiště, a na vrcholu velký kostel v klasicisním slohu. Ten byl dokončen roku 1811.
Dostat se až nahoru můžeme dvěma způsoby. Buď se vžít do role poutníků a celou strmou cestu vyšlapat, nebo využít dopravu vrcholným technickým dílem té doby. Šlapat se nám ve vedru moc nechce, volím jako většina techniku a ne jen tak ledajakou. Strmý kopec zdolává dvojice vagonů pozemní lanovky, tady jí říkají elevador. Tento technický zázrak vyrobený roku 1882 jezdí skoro zadarmo, má totiž takzvaný hydraulický pohon. Jízdu nezajišťuje žádná pára, elektrický proud nebo jiný typ motoru. Vagon plný cestujích vytáhne nahoru obyčejná voda. Proti sobě jedoucí dva původní vagony spojuje přes horní kladkové kolo silné ocelové lano. Vagony jedou proti sobě po dvojici kolejových drah. Uprostřed zajišťuje vagony proti skluzu ještě jedna ozubená dráha. Funguje to jednoduše. Horní vagon musí být vždy těžší. A protože většinou lidé jezdí nahoru a dolů sejdou pěšky, je to vyřešeno na principu jednoduché kladky. Do prostoru pod horním vagonem načerpají vodu, a když je těžší než spodní, dá se celý systém do pohybu. Dole se pak voda přečerpá do horního vagonu a tak to funguje po celou dobu provozu. Jednoduché!
Po krátkém čekání a zaplacení jednoho Eura se namačkáme do vagonu a už frčíme. Trochu to drncá, ale jedeme docela rychle a po pěti minutách vystupujeme v horní stanici. Hned do našeho vagonu hadicí přečerpávají vodu, pojede tentokrát dolů, několik lidí nastupuje. Pochybuji, že ještě někde v Evropě takový systém funguje. Doufám, že nějakého inovátora nenapadne přizpůsobit dopravu současným technickým vymoženostem, byl by to zločin.
Před námi stojí kostel se dvěma věžemi. Mohutná stavba ze žuly s několika bíle natřenými částmi zdí působí pěkným dojmem. Jdeme se podívat dovnitř. Výzdoba je moc pěkná, převládá bílá barva, všude stojí množství velkých zlacených soch. Plastický hlavní oltář představuje výjev z ukřižováni Krista. Ten není na kříži sám, kolem sebe má řadu římských vojáků, dokonce nechybí ani dvojice ukřižovaných lotrů po jeho stranách. Vedle kostela a taky nad ním stojí několik budov, které sloužily jako sídla církevních představitelů. Součástí komplexu je i budova pošty a prodejna suvenýrů. Všechno mají krásně osázené květinami, dá se posedět i na kamenných lavičkách kolem uměle vytvořených jezírek. Tak si na chvíli sedneme a vychutnáváme pohledy dolů na přístupové schodiště a nedalekou Bragu. Po něm se pomalu spouštíme dolů, žulové schody vedou po obou stranách. Je to takzvaně cik cak, uprostřed se pravidelně setkávají a zase vzdalují. Po stranách ohraničují prostor bíle natřené kamenné zídky, plné soch. Asi uprostřed schodiště, tomu tady říkají Escadaria, stojí v řadě pětice větších ženských soch představujících lidské smysly. Ať koukám, jak chci, nemůžu jednotlivé smysly na sochách poznat, snad až na jeden. Z očí jedné trčí dvě krátké trubky, z nichž teče voda. Že by to byl zrak? Asi ano, jenom mi není jasné, proč tolik brečí. Nebudu nad tím zbytečně přemýšlet, jdu dolů.
Pohled nazpět nám ukazuje celý prostor schodiště s kostelem na jeho vrcholu, odtud to vypadá nádherně. Dál už cesta plná zatáček vede lesem, v každém ohbí stojí docela velká kaplička. Je to v podstatě křížová cesta ukazující poslední chvíle Kristova života. Uvnitř každé kapličky vidíme několik kamenných a barevně natřených soch v životní velikosti, někde jich je dost, nejvýše jsem napočítal osm postav. Musíme se v tom trochu zorientovat. Nejvýše položená kaplička ukazuje Krista na kříži, je to tím, že celý systém začíná dole a my stojíme vlastně až na jejím konci.
Je to tak, první kaplička dole u brány do objektu je největší a představuje Poslední večeři Páně. Znovu máme možnost odsud vidět celé schodiště, je dost dlouhé a hlavně strmé. Dobře jsme zvolili cestu nahoru lanovkou. Dozvídáme se zde z tabulí s fotografiemi, že při církevních slavnostech absolvují někteří věřící celou cestu po kolenou, musí to být strašné utrpení. Ať si někdo zkusí vylézt po kolenou schodiště o jedno patro, tady to je tak stokrát delší. Br, ani si to nedovedu představit.
Jsme všichni a čeká nás ještě přesun do Porta, to je nádherné a mezi příznivci toho nejlepšího vína milované město na pobřeží Atlantiku, časem se o něm taky zmíním. Tam máme zajištěné ubytování.