Miluju jídlo. Je to vášeň, která mě spojuje s mým synem. Nejenže oba rádi jíme, ale také si o jídle často povídáme a trumfujeme se v tom, kdo vymyslí větší laskominu, kterou bychom si – ovšem v rámci omezeného rozpočtu ženy na mateřské dovolené – dopřáli. A tak se u nás doma k nelibosti dcery, jež je vegetariánkou, vedou zanícené debaty o žabích stehýnkách (která jsme ale nikdy nejedli), o sběru hlemýžďů, jichž by dle kuchařky měly být zejména po dešti plné zahrady a parky (což jsem měla za bernou minci do doby, než jsem se podívala na rok vydání – 1930), o stařeném hovězím, o správně uzrálých sýrech, zkrátka o všemožných dobrotách, které nám mohou zpříjemnit život. O různých druzích přípravy jídel se bavíme i v době postní, jen vybrané delikatesy nahrazují dávno zapomenutá jídla obyčejných lidí, jež se pak, především ve dnech před výplatou, často objevují i na našich talířích, ať už to jsou slovenské perky, kočičí svarba či nejrůznější kaše.
A protože odněkud musíme čerpat informace, tak syn přichází s nápady z internetu a já zase ráda poslouchám pořady, v nichž o jídle hovoří skuteční odborníci, ať už šéfkuchaři, výživoví poradci či gurmeti. A tak, když jsem jednoho dne slyšela šéfkuchaře Romana Vaňka, jak poeticky popisuje přípravu vajec Benedikt, a doma se shodou okolností sešla dvě plata vajec, rozhodla jsem se tuto pochoutku vyzkoušet. Co na tom, že se ve vyhlášených hotelech a restauracích podává zejména ke snídani či dopolední svačině, já ji nachystám rodině k večeři! Pro ty z vás, kteří zatím nevědí, co to jsou vejce Benedikt, si dovoluji podotknout, že jde o pošírovaná vejce, která se servírují na opečené žemli společně se šunkou či slaninou a přelévají se jemnou holandskou omáčkou. Tu se učí připravit děti oboru Kuchař – číšník již v 1. ročníku, tudíž jsem předpokládala, že to bude hračka. Ale ouha, chybička se vloudila. V receptu stálo: do žloutkové pěny opatrně vlijte přepuštěné máslo. Já však vlila máslo značně neopatrně a z kastrůlku na mě namísto nadýchané omáčky vyčítavě hleděla podivná sražená hmota. Leckoho by neúspěch odradil, ne tak mě. Nehledíc na kupu špinavého nádobí, které se začínalo vršit ve dřezu, jsem si na druhý pokus vzala k ruce recept Zdeňka Pohlreicha, v němž figurovalo větší množství vinného octa. Bohužel i tady mě zradila čtenářská gramotnost, neboť jsem nepostřehla, že z onoho většího množství mám použít pouze 2 polévkové lžíce. Ačkoliv jsem tentokrát vlila máslo nadmíru opatrně a omáčka byla krásně nadýchaná, kvůli štiplavé pachuti octa se ocitla na hranici poživatelnosti.
V tu ránu mi přispěchal na pomoc syn a nabídl se, že opeče bagety. Místo pánve, na níž se mají opéci, jsme se rozhodli použít toastovač. Žel jsme bagety rozkrojili tak nešikovně, že se dotýkaly rozpálených stěn přístroje, čehož jsme si všimli až v okamžiku, kdy se kuchyní nesl zápach připáleniny. Dopadlo to tak, že syn musel připečenou vrstvu oškrábat, neboť jsme neměli neomezenou zásobu pečiva a k večeři se něco podat muselo. Navíc já stále trvala na původní myšlence. Zbývalo tedy uvařit vejce Benedikt. Postup zněl celkem jednoduše: vezměte větší hrnec, v něm přiveďte k varu vodu, vařečkou vytvořte vír, vložte vejce, které jste rozklepli do hrnečku, a vařte tři minuty. První zádrhel nastal s určením správné velikosti hrnce. Nakonec jsme jeden vybrali, ale při vytváření víru byla voda i všude kolem, tak pro další vejce jsme vzali o trochu větší kastrol. Voda při míchání již nešplouchala na sporák a syn, nadšený pěkným vodním vírem, který vytvořil, volal, ať rychle vložím vejce. Bohužel jsme si nevšimli, že nám voda nevaří. Takže ani druhé vejce nedosáhlo parametrů zmiňovaných Romanem Vaňkem. Zkusili jsme své štěstí ještě šestkrát, ale naše vejce připomínala spíše českou zavářku do polévky, než americkou dobrotu.
K vejci Benedikt patří šunka. Syn trval na tom, že ji opečeme, ale v prostoru naší malé kuchyně již nebylo místo na další kastrol, neboť pánve, kastrůlky a hrnce se kupily na všech plochách, nejen ve dřezu. Šunka se tedy podávala za studena. Na tom by nebylo nic špatného, kdybychom ji omylem nenaservírovali i naší vegetariánce – dceři. Jedna věc se nám přece jen povedla – krásně jsme natrhali salát a ozdobili jím podávané připečené bagety s kusy vaječné hmoty přelitými příšerně kyselou omáčkou. Ani perfektně natrhaný salát však naši reputaci nezachránil. Když totiž dcera rozkrojila vejce Benedikt
a ochutnala je, rozhlédla se po zaneřáděné kuchyni a prohlásila: „Jak jste mohli při vaření obyčejných vajec na hniličku nadělat takový nepořádek?“
(vkv)