Výstava prací žáků ZUŠ na radniciPohled na Mšeno od severuvzor dlažby na náměstí Míru, foto: Petra NejedláOlešno

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Vzpomínkové setkání v Zahájí je v ohrožení


Chorušice, Zahájí - Každoročně si od 2. světové války v dubnových dnech v Zahájí připomínáme aktivity partyzánské brigády Národní mstitel i události ze dne 24. dubna 1945. Tehdy došlo k obklíčení této vesnice a dolu k Řepínu německými vojsky s úmyslem obklíčit a zlikvidovat partyzánskou skupinu. Díky včasnému varování a nesladění německých rojnic se podařilo partyzánům přejít do mšenských lesů a ke Kadlínu, doslova na vlásku visel ten den osud obyvatel Zahájí.

Fakt, že by se tento pietní akt neměl konat v rozsahu, v jakém jej známe, by nás mohl v minulosti napadnout například v souvislosti se zmenšujícím se počtem pamětníků či malým zájmem veřejnosti, určitě ne s celosvětovou virovou pandemií… Ačkoli bychom si všichni přáli brzký návrat života k normálu, je dost velký předpoklad, že právě letos, prvně od 2. světové války, se 23. dubna od 16 hodin plánovaný pietní vzpomínkový akt konat nebude.

Pokud tomu tak skutečně bude, můžeme alespoň připomenout, že díky spolupráci se Sdružením přátel vojenské historie z Jablonce nad Nisou se nám k ukázkám povedlo zajistit velký unikát – německý radiolokační vůz Opel Kadett z roku 1943 či přelet německého průzkumného letounu Storch. Pokud se spolu s významnými hosty nebudeme moci v tento den sejít (v době psaní článku to šlo jen těžko predikovat), pojďme si přiblížit 24. duben prostřednictvím vyprávění tehdy osmileté Květoslavy Havelkové ze Zahájí čp. 10, dnes provdané Dvořákové, žijící v České Lípě:

„Byl duben 1945, blížil se konec války a příroda už se probouzela k životu. Na osudný 24. duben nikdy nezapomenu, vždyť právě ten den nám všem – obyvatelům malebné vesničky Zahájí šlo o život. Ráno jako obvykle jsme šli s bratrem a ostatními spolužáky do 2 kilometry vzdálené chorušické školy. Už při vcházení do Chorušic jsme na rozcestí uviděli přicházet směrem od Velkého Újezda celý útvar vojáků SS odbočujících k Zahájí. Nic zlého jsme netušili. Odpoledne po vyučování nám bylo divné, že s námi jde do Zahájí p. řídící učitel Pelant. Dovedl nás až k vesnici, kde nás zastavil voják s namířenou puškou. Bály jsme se a začaly plakat. Tatínek řekl vojákovi, že jsme jejich děti, ten nám ukázal na příkop a tam jsme si celé vystrašené sedly. Všichni muži stáli u zdi domu Stinkových pod namířenými zbraněmi, ženy s malými dětmi zavřené ve vedlejší Studničkově stodole, obložené balíky slámy také pod dozorem čekaly na svůj osud. Ostatní vojáci rabovali vše, co našli, hlavně jídlo a pití odnášeli do přistavených nákladních aut. Viděli jsme, jak esesáci vedou zbitého p. Stinku i starostu p. Kamínka – ani on neušel ranám. Vedli je do domu Stinkových k výslechu, to jsme se dozvěděli později…

Asi tak k večeru přijel vozem od Mladé Boleslavi velitel gestapa, nařídil rozpustit občany a okamžitý odchod vojska směrem k Boleslavi.

Byli jsme prochladlí, hladoví a žízniví, ale šťastní, že jsme se svými rodiči. Domů jsme se báli – aby tam nezůstal ukrytý ještě nějaký voják. Dobytek a drůbež běhal hladový po dvoře, nikde nic doma nebylo k jídlu, vše sebrali. Na kanapi se válela rozebraná harmonika „heligonka“, také v ní něco hledali.

Teprve po čase nám rodiče vyprávěli o tom, jak tatínek ve stodole ukrýval vysílačku, i o partyzánech, o Oskaru Benešovi a jeho dvou ruských kamarádech, a jak to všechno probíhalo. Právě radista Vybornov zjistil, že při ústupu zapomněl v táboře kódovací klíč a další dokumenty, které by měly pro obyvatele obce nedozírné následky. Společně s Oskarem Benešem a ruským partyzánem se vrátili zpět do tábora pod Zahájí. Měli také krýt ústup ostatním asi 13 partyzánům, kterým se ještě podařilo projít přes „Dolce“ směrem ke Stránce. Stačili ještě odházet na zahradu Stinkových vše přebytečné, co jim překáželo v ústupu – deky, batohy. Okruh obklíčení se však mezitím spojil a těm třem nezbývalo, než se bránit do posledního náboje, který si prý nechali pro sebe. V nerovném boji padli a rozzuření Němci pak ještě na mrtvé opakovali střelbu. Druhý den mrtvé partyzány odvezli na povozu na hřbitov do Chorušic, kde pak byli farářem Mudrochem společně pohřbeni. Později jsem se od mého manžela dozvěděla, že hned po pohřbu, druhý den po jedné hodině v noci byla vidět skupina partyzánů procházející Chorušicemi ke hřbitovu s velkým věncem.

Po válce byl v obci Zahájí odhalen pomník k uctění jejich památky. Každý rok se u něho konají pietní vzpomínky, tradičně se jich zúčastňovala i důstojnice Čs. Armády – manželka Oskara Beneše, velmi příjemná paní.

Dnes – po 75 letech, kdy se opět blíží předjaří - vzpomínám… Píši tyto řádky proto, že by události té doby neměly upadat v zapomnění a také na počest těm padlým hrdinům, kteří za nás položili své životy“.

Pokud pietní vzpomínku budeme moci připravit, tak srdečně zveme, v opačném případě můžeme v dubnových dnech zavzpomínat a položit kytičku k pomníku kdykoli. V každém případě si přejme pevné zdraví a brzký konec letošní koronavirové pandemie.

Martin Bauer, starosta Chorušic