Obřadní síň radniceRájHra světelOlešno

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Pražandu Mšeno rozhodně neomrzelo...


Zdravím všechny čtenářky a čtenáře uprostřed léta a dovolených. Musím přiznat, že se mi po pravidelném psaní „Očima Pražandy“ stýská a měla jsem velkou radost, když se mě lidé při náhodném setkání ptali, proč už nepíšu. Pobavila mě paní, která zrovna vyhazovala odpad ze hřbitova do kontejneru, a když mě uviděla, tak vykřikla: „Jé, Pražanda!“ Bylo to někdy na jaře, zrovna jsem pobíhala kolem našeho zlomeného smrku, který nám při vichřici svým pádem přepůlil plot. Paní se mě také ptala, proč už nepíšu články, a já jsem jí popravdě řekla, že jsem se bála, že mi dojdou témata, že je těžké psát každý měsíc o Mšeně, kam v zimě jedu jen na rozsvícení vánočního stromu, na Myslivecký ples nebo proto, že se mi zkrátka jen stýská.

Milá paní se snažila poradit: „Tak můžete napsat třeba o tom, jak vám spadnul strom!“ No, jak se o tom rozepsat? Byl to krásný vzrostlý smrk a vichřice ho zlomila jako párátko. Město pomohlo odstranit špičku stromu z cesty a zbytek jsme uklidili sami. Pařez jsme ponechali v místě zlomu a dali na něj krmítko pro ptáky. Máme je teď pěkně na očích.

Jaro, moje nejmilejší roční období, uteklo strašně rychle, víc než měsíc mi z něj ukradla chřipka. O rozkvetlé rododendrony na naší zahradě jsem ale nepřišla.

Schylovalo se k večeru a už bylo jasné, že na chatě přespíme. „Tak už se hřbitova nebojíte?“ volal na mě soused. „Já jsem se hřbitova nikdy nebála!“ odpověděla jsem. „Tak čeho jste se bála, že jste tu nechtěla spát?“ ptal se. „Vraha!“ Na to už nic neřekl, otočil se a odešel. Ty noci moc v pohodě nejsou. Jak se začne stmívat, je ve mně malá dušička, ale zase je fajn se vzbudit a už být na chatě a sledovat s hrnkem kávy probouzení přírody. Je tam kolem nás tolik zvířat! Pořád se něčeho lekám. Ráno jsem vstala, vyšla na zadní terásku a vylekal mě zvuk, jako když se řítí lavina. Dvě veliké srny skákaly kolem našeho plotu a hnalo je něco, co jsem ve vysoké trávě neviděla, ale funělo to. Možná divočák. Nejhorší je, že to vždycky zažiju já a nikdo mi nevěří a akorát se stanu terčem vtípků.

Abych se vrátila k mému milému Mšenu, po opravě silnice a jejího okolí mu to moc sluší. Tak ráda chodím od nás z chaty „myší dírou“ do města. Pořídila jsem si městské retro kolo, abych mohla poznávat i blízké okolí. Hlavním požadavkem při koupi kola byla bílá barva a košík na bylinky. Mám sice i přehazovačku, ale to už je takový bonus, mně stačí dva převody – stojím a fotím, nebo jedu. Prvním cílem testovací jízdy bylo lněné pole u Kaniny. Len krásně modře kvete a po odkvětu má hezké zlatavě hnědé tobolky. Nikdy bych neřekla, jak je Kanina od Mšena daleko a jak táhlý je kopec zpět! Tak si dělám takové vyjížďky do okolí, abych si taky trochu odpočinula. Manžel je prací posedlý a došlo to tak daleko, že jsem ve vedru sekala trávu v příkrém svahu, jednou rukou se držela plotu a druhou elektrickou sekačkou likvidovala plevel. Když jsem měla hotovo, úplně se mi rozklepaly nohy i ruce a manžel mi velkoryse nabídnul, jestli si chci odpočinout, že můžu jít vyluxovat auto! Tak mu teď ujíždím na kole.

Můj nejčerstvější zážitek je z vyjížďky do Kadlína na pouť. Abych měla k článku i fotku s novým kolem, tak jsem si vzala šaty, klobouk a manžela jsem požádala o vyfocení. „Už vyrážíš?“ zeptal se, když jsem fotky schválila. „V tomhle?“ podivila jsem se. „A proč ne? Máš městské kolo, k tomu se to hodí.“ Tak jsem jen odhodila klobouk, protože ten by určitě moje tempo jízdy nepřežil, a vyrazila směr Kadlín. Plánovač tras uváděl dobu jízdy autem 7 minut, na kole 23 minut. Zvládla jsem to za 25 minut, což byl úspěch, protože jízda se sukní na obličeji není nic příjemného a neustálé upravování oděvu na rychlosti nepřidá. Užila jsem si doprovodný program pouti, zajela se podívat na kadlínskou rozhlednu a přežila i cestu zpátky, jen já, 35 stupňů ve stínu a kombajny na polích. Spálený obličej a paže jsem ošetřila odvarem z heřmánku a už se těším na další putování.

Z prací na zahradě a chatě jsem také omluvena, když se chci zúčastnit nějaké akce ve Mšeně. Těch akcí je naštěstí tolik, že se něco koná snad každý víkend. Okrašlovací spolek pro Mšeno a okolí pořádá tradiční vycházky Po stopách Cinibulkových aneb Časem zpět o sto let, letos to bylo s podtitulem Výšiny a hlubiny města Mšena. Podívali jsme se do míst, kam se jinak podívat jen tak nedá, třeba do věže starého úvěrového domu ve Mšeně, do různých sklepení domů, kolem kterých jindy chodím a vůbec netuším, co ukrývají. Dobové oblečení přispělo ke slavnostní atmosféře celé zajímavé vycházky, která byla obohacena o nápadité historické scénky. Další akcí, kterou už tradičně navštěvuji, je výstava drobného zvířectva. Králíci, slepice, holubi, pro Pražandu úplná exotika. V košíku štěstí jsme si na výstavě vybrali morče, které se stalo miláčkem celé rodiny.

Letní večery pak patří setkání s přáteli u piva, často na náměstí, kde je také pěkně živo. Teď se tam třeba hrál petanque a připadali jsme si jako někde ve Francii, a když se pak náměstí rozsvítilo a dětský tábor rozzářil ohňostroj, tak to už bylo úplně světové. Pro mě je zkrátka nejhezčí dovolená ve Mšeně.

Eva Brožová