Palacio de Pena je splácanina řady stylů
Před deseti lety jsem projel Portugalsko křížem krážem. Během dvou týdnů jsme navštívili množství významných historických míst. Zmíním se o jednom, které mě obzvlášť zaujalo.
Kousek od Lisabonu na svazích zalesněného masivu Serra de Sintra si ve 14. století tehdejší král Jan I. postavil své letní sídlo, jeho následovníci ho v dalších dobách rozšiřovali. Pro Portugalce je toto místo posvátné, návštěvy se sem jen hrnou. Náš zrak padl hned na architektonickou chloubu města - královský hrad Palacio de Nacional Sintra. Tuto stavbu by si nikdo nespletl s žádnou jinou, jsou pro ni typické dva vysoké, kuželovité, bíle natřené komíny. Vyčnívají vysoko nad palácové budovy a odvádějí spaliny z velké zámecké kuchyně. Pořádně jsme všechno prošli, bohaté vnitřní zařízení odpovídá slohově tomu, jak byl palác v delším časovém období přistavován. Za ním mají ještě krásně upravený park s honosnými vilami pro členy královského dvora.
Vysoko nad městem navštívíme další historicky cenný objekt, Castelo dos Mouros. Jak název napovídá, jednalo se skutečně o starou maurskou pevnost z osmého století. Portugalský král Alfons I. hrad roku 1147 dobyl, Maury vyhnal a vnitřní budovy nechal zbořit. O další chátrání neobývaného hradu se postaral zub času. Nevyužívanou památku se naštěstí rozhodl opravit na počátku 18. století Ferdinand II. Celý objekt se rozkládá na několika pahorcích, kolem dokola ho obepínají hradby, z budov se moc nezachovalo. Procházíme po hradbách nahoru a dolů a končíme na vysoké věži. Odtud vůbec nebudeme pospíchat, pohled na město a kopcovité okolí je nádherný. V dálce se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Atlantiku, tam také zajedeme.
Koukáme na třetí hradní objekt Palacio da Pena, ten postavili na blízkém, o něco vyšším kopci v 19. století. Je to taková docela nevkusná splácanina všemožných stavebních slohů z různých koutů světa, ani tam nepůjdu. Několik našinců se nechalo zlákat a můj názor později potvrdili. Raději se vrátím dolů, projdu pořádně město, posedím a poobědvám na vyhlídkové terase u dolního královského paláce. Přímo naproti vidím velký litinový pranýř se čtyřmi háky, zrovna teď na něm ale žádný nepoctivec neúpí. Asi už se polepšili. Zajdu se ještě podívat do vinotéky s archivním vínem. Nabízejí nekonečné množství starých lahví s omšelými etiketami, stáří se pohybuje od třicetiletých až po vína lahvovaná pomalu před sto lety. Tomu odpovídá i cena, pod sto euro nic nekoupíte, u mnohých cena šplhá k tisícovce. Kdo to asi koupí? Stačím ještě v rychlosti projít zámecký park, pokochat se výhledy na Maurský hrad a Palacio da Pena z jiného úhlu a pomalu se blíží čas odjezdu. Pojedeme se podívat k Atlantiku na nejzápadnější bod Evropy, Cabo da Roca. O něm už jsem se zmiňoval v listopadovém vydání loňského roku...