Památník mistra Jana Husa, foto: Petra NejedláVečer před kostelem sv. MartinaSousoší panny Marie, foto: Petra NejedláSkramouš

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Putování po nejkrásnějších místech Evropy


Unikátní jezírka v Turecku postupně mizí

Při putování Tureckem nelze pominout zdejší unikátní oblast Hierapolis. Už v Helénském období tam král Euménes II. založil termální lázně a brzy se staly hojně vyhledávané. Později je ještě rozšířili Římané, přistavěli velké město a lázně dosáhly na přelomu 2. a 3. století vrcholu slávy. Po pádu Římské říše začala oblast upadat a zčásti zmizela pod nánosy travertinu. Z města se moc nezachovalo, zbytky jsou roztroušené po velkém prostoru. V dobrém stavu zůstaly dva termální bazény i s pozůstatky původní sochařské výzdoby.

Přijíždíme k oblasti a před námi se zvedá rozsáhlá bílá stráň natočená k jihu. Tvoří ji terasy vzniklé vykrystalizováním vápence z termální minerální vody. Ta obsahuje množství oxidu uhličitého, který při krystalizaci vytváří ve vápenci drobné póry. Proti klasickému travertinu jsou ale póry drobné a husté. Materiál je jako napěněný, a proto taky křehký a náchylný na poškození.

Dostáváme se na horní plošinu nad srázem, budeme mít dost času všechno si prohlédnout, je toho moc. Během dlouhých let zde voda vytvořila na svahu kaskádovitá jezírka kruhového tvaru, v nichž se drží, ovšem jen v některých. Hráze suchých jezírek už se začínají drolit, to je velký problém celého komplexu. Říčka, která je zdrojem napájení minerální vodou, už léta vysychá. Hrozí, že se suchý sintr začne rozpadat a jezírka postupně zmizí. Zde jsou si toho vědomi a vědci z mnoha zemí přemýšlejí, jak tento světový unikát, který je pod patronací UNESCO, zachránit. Je nutné najít náhradní zdroj vody se stejným složením, do komplexu ji přivést, trochu zahřát a bylo by po problému. Podle informací v místním správním středisku už prý řešení našli. Tak snad to zachrání i pro příští generace. Kdysi se mohli návštěvníci v jezírkách koupat, ovšem asi deset let už to je zakázáno. Lidi lezli po hrázích a drolivý sintr poškozovali. Dnes musí stačit jen procházka nad hranou útesu a jediná sestupová, asi dvě stě metrů dlouhá cesta uprostřed komplexu. K jezírkům se dá dostat i po stranách srázu. I tak máme všechno jako na dlani, procházíme celou oblast a každý důkladně dokumentuje. Dostal jsem se i do vzdálenější části s menšími jezírky, v nichž je ještě vody dost.

Zdeněk Bergl

Čas se nám pomalu naplňuje, rychle zajdu ještě ke zbytkům nejbližších staveb a projdu si velkou nekropoli, to byl antický hřbitov. Střechou zakryté kamenné hrobky stavěli nad zemí, kolem mnohých se za ta léta navršil travertinový nános, u některých kouká už jenom střecha. Bylo to tu skutečně nádherné, nikde jinde na světě se nelze s něčím takovým setkat, proto je to stále zahlcené turisty. Pokračujeme dál západním směrem, ve zbylých pěti dnech toho budeme mít na poznávání ještě dost, zejména pobřežní oblast u Egejského moře. Pokud bych měl hodnotit vše, co jsme během necelých dvou týdnů v Turecku viděli, tak můžu být navýsost spokojen. Autobusem místní cestovní agentury jsme najezdili 2650 kilometrů. Teď nám zbývá už jen odlet z Istanbulu do Prahy...