Petr Lněnička alias komisař Fox, který hostuje ve mšenském divadelním souboru, říká:
Inspiroval mě Sen noci svatojánské
Mšeno - Mšenští divadelníci se svou novou detektivní komedií Potřetí bych umřít nechtěl už půl roku pilně objíždějí divadelní štace. A její divácký úspěch je tak povzbudil, že na začátku příštího roku začnou zkoušet další hru. Tentokrát to bude krátká aktovka z pera hostujícího Petra Lněničky, který se teď představí nejen jako herec, ale i jako režisér. Využili jsme tedy příležitosti a položili mu pár otázek.
Petře, vy jste autorem a scénáristou detektivky, kterou nyní divadelníci ze Mšena uvádějí. Podle jaké předlohy vznikla?
Je tomu už snad pětadvacet let, co jsem v jedné knize detektivních příběhů různých autorů potkal povídku: „Nebe může počkat“ od C. B. Gilforda. Přiznám se, že ten anglický humor byl na mne až příliš suchý. Ale ta myšlenka spisovatele detektivek, který je poslán zpět na zem, aby vypátral svého vraha, se mi zalíbila. Ale pořád to byl strohý příběh o zavražděném starém, protivném dědkovi. Chtělo to víc. A mezitím Sylvester Stallone natočil u Američanů neoblíbenou komedii Oskar - původní francouzský příběh převlečený do dob americké prohibice. Já ho miluju. A to bylo to správné koření k jinak dost nevýraznému příběhu pana Gilforda. Stačilo začít psát...
V představení jste ztvárnil vtipnou roli policejního komisaře Foxe, psal jste si ji takříkajíc na tělo?
To ano. Na tu jsem se opravdu těšil. Těšil jsem se, ale přesto mne samotného tahle role zaskočila. Divákovi je tu představen prototyp pitomoučkého policajta, ale on ve skrytu duše takový není. Ale zdá se, že jsem to snad vyřešil.
Scénář k Potřetí bych umřít nechtěl ale nebyl váš první literární počin. Kolik divadelních scénářů a povídek jste už vlastně napsal?
Na to se odpovídá velmi těžko. Amatérskému divadlu se věnuji už třicet let. Zhruba hned druhý rok v té dlouhé době jsem začal psát scénáře, protože proč někomu platit tantiémy za něco, co se mi stejně moc nelíbí? V neposlední řadě, proč by ty tantiémy nemohly být vypláceny mně? Ať to neprotahuji. Odhaduji to zhruba na třicet až čtyřicet příběhů. Jen to bohatnutí z nich nějak nevyšlo... Každopádně si v posledních letech říkám - dost bylo scénářů - a začínám se pokoušet psát knihy. První z nich „Děsivé legendičky“ už vyšla a další se tlačí v šupleti. To mne teď opravdu baví a naplňuje.
Na zkoušky mšenského divadelního sdružení dojíždíte se svou partnerkou z Neratovic, co vás táhne až k nám do Mšena?
Tak nejdříve mne tam táhla moje partnerka. Ona se Mšeňáky už řadu let hraje. Ale teď už to je ten tým, protože jsou skvělí. Zamiloval jsem se do nich, do všech... Platonicky pochopitelně...
A teď k nové hře. Je to opět vaše literární předloha. Jaký žánr to tedy konkrétně bude?
Jak už může být patrno ze zmíněného filmu Oskar, líbí se mi zdařilé situační komedie. Ale opravdu jen ty zdařilé! Například takové, jako píše současný český génius tohoto žánru A. Procházka. Pokusím se mu aspoň sáhnout na kotníky...
Jedna aktovka ale většinou nestačí pro celovečerní formát divadelního představení. Jak to tedy máte vymyšleno?
Nabídl jsem kolegovi z týmu Vaškovi Novákovi moji další hru, jednu odzkoušenou úspěšnou komedii z dob antiky. Původně jsme se domlouvali, že by ji režíroval on, a tak by vznikla roztomilá kolekce dvou historických příběhů od jednoho autora, ale ze dvou různých režijních náhledů. K té komedii mne inspiroval zase Shakespearův Sen noci svatojánské. Zatím se však nevyjádřil (Vašek, nikoli Shakespeare). Uvidíme... Tak, či tak, nakonec by mělo jít o dvojici her, která zaplní opět celý večer. A doufám, že pobaví naše příznivce neméně než Potřetí bych umřít nechtěl. Každopádně nám držte palce!
(red)