Mšeno - Když projdete kolem domu čp. 35, ani si nevšimnete, že už jste ho minuli. Oprýskaná omítka, ošklivé mříže v oknech přízemí, staré krámy ve výkladu zrušeného obchodu. Přesto každý, kdo prochází městem, okolo jít musí. Mluvím o domě Holuškových. Domě, který je orientačním bodem pro občany města i návštěvníky, domě, který plynule spojuje zástavbu horního a dolního náměstí, domě, který kdysi zněl hlasem lidí, kde lidé bydleli a kde se setkávali.

Jako malá jsem tam chodila na hodiny baletu a klavíru. Někdo tu dělal svoje první taneční kroky, hrálo se tu divadlo. Takže určitá nostalgie na místě je.

Spousta veřejných prostor v jiných městech je poznamenána „socialistickou architekturou“ a čas se nezastavil ani tady, ale byl shovívavý a celý dům zchátral do krásy. Ano, budova uprostřed města je připravena na prodej. Díky aktivitě zastupitele Honzy Krúpy přichází nabídka paní majitelky na odprodej městu. Proto jsme se sešli, abychom si dům prohlédli a udělali si obrázek o jeho stavu.

Vstoupili jsme do dveří, které zůstávaly dlouho zavřené. Plíseň, zatuchlina, hniloba. Pro někoho zápach, pro někoho vůně minulosti a historie. Před lety proběhly v přízemí a v sále nějaké stavební úpravy, podle mého mínění nešťastné, trochu jako z večerníčků Pat a Mat, ale jinde skrývá opuštěná budova vše, jako by lidé odešli teprve včera. Je zde zachováno mnoho původních prvků, např. okna, dveře, cementové dlažby, kování. S kapesními svítilnami jsme dům prolezli doslova od sklepa až po špičku krovu. Co lidé opustí, podléhá rychle zkáze, ale tady byl čas celkem milosrdný.

Řemeslník vstupující do budovy slyší šustění peněz potřebných k rekonstrukci, k architektovi promlouvá hlasem zachovalých stavebních prvků, obchodník zajásá nad možnými výdělky a spekulant si zamne ruce nad ziskem z přeprodeje. Nejsem ani jedním z nich, ale umění, architektura a staré věci ke mně promlouvají. Mluví ke mně hlasem lidí, kteří se jich dotýkali a používali je.

Myslím si, že je povinnost budovu s takovouto historickou pamětí zachránit a vrátit jí dřívější krásu. Byla postavena před více než sto lety, stojí tu dnes a je jen na nás, v jakém stavu a jestli ji budou moci využívat i budoucí generace Mšeňáků. Nejsem sentimentální blázen a nedívám se na věci jen z jednoho úhlu pohledu, ale vidím i možnosti, jak využít a přizpůsobit prostory domu současnému životu a vrátit mu dřívější naplnění. Například jako muzeum či galerie nebo přemístěním knihovny, jako společenské centrum, malometrážní byty s bonusem ohromné zahrady přímo uprostřed města a přitom oázou klidu uvnitř atria domu. Nápadů je mnoho. Pro nákup a rekonstrukce dlouho nepoužívaných a zanedbaných budov dnes existují programy tzv. BROWNFIELDY, které mohou obcím výrazně finančně pomoci (až 70% z ceny nemovitosti) s nákupem a rekonstrukcí. Města tak získávají majetek za velmi zvýhodněnou cenu a myslím, že by byla škoda toho nevyužít. Dáváme přednost záchraně historické budovy v centru města před výstavbou nových, předražených prostor po bývalém středisku. Nehledě k tomu, že uvolněním přízemí radnice by vznikly téměř bezbariérové prostory pro úřadovny města a vzniknout by mohly i tolik diskutované veřejné toalety.

Historické budovy mají šanci přežít, jen když se jim vrátí život. Pokud nám nebude chybět odvaha překročit stín vlastních pochybností a úcta k minulosti, můžeme tomuto místu zamrzlému v čase opět vdechnout život.

Marcela Prieložná, Pro Mšeno