Ve Mšeně se mluví o grantech pro spolky, celorepublikově se řeší dotace z Evropské unie. V obou případech bohužel visí ve vzduchu cosi zapáchajícího...
V tomto článku se ovšem nechci zabývat tím, co dostal, nebo nedostal Agrofert, i když mě to klidným nenechává. Rád, nebo možná už spíš nerad, bych se zaměřil na granty pro spolky ve Mšeně. Nerad, protože už jsem z konání města v tomto směru poněkud otráven a říkám si, jestli má cenu plýtvat dál energií. A to nejen k usednutí za klávesnici...
Protože nejsem sportovec, možná bohužel, zaměřím se na podporu nesportovních spolků. Ty jsou na tom s podporou od města každoročně podstatně hůře, než ty sportovní. Chápal jsem to a zvykl jsem si na to. Do letošního roku.
Obézní děti zalezlé u počítačů, videoher nebo tabletů určitě nechceme, takže je potřeba je vyhnat ven, třeba na hřiště nebo do sokolovny. A na to všechno jsou potřeba peníze. To všechno chápu. Jen nechápu, proč se ve Mšeně nově rozděluje více než 400 tisíc korun mezi sportovní spolky (rozuměj dva - TJ Sokol a SK Mšeno, Enduro toho stejně většinou příliš nedostane) a 80 tisíc (mělo být původně jen 50) zůstalo pro ostatní spolky. V podstatě chápu i tento nepoměr. Ono se stačí podívat na složení zastupitelstva a na důvod přijdete rychle.
Mě na tom všem v podstatě mrzí především to, že se může ten který spolek snažit jak chce, ale když nepořádá přespolní běhy, nehoní členy po trávě nebo je nenutí skákat přes kozu, tak má prostě smůlu. Ve Mšeně se bohužel v poslední době podceňují jakékoli aktivity, které nejsou sportem.
Jestliže se na věc podívám očima našeho Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí, tak je mi smutno ještě o něco více. Před devíti lety jsme chtěli založením spolku navázat na spolek stejného názvu (1892) a pokračovat v jeho cílech - propagovat naše město, toulat se krajinou - pečovat o ni, sázet stromy, obnovovat studánky, cesty, připomínat historii, pořádat výstavy a kulturní akce pro širokou veřejnost. Chci věřit tomu, že se nám to daří, i když je nás jen pár a rukou na práci zadarmo je vždycky nedostatek. Když se nějaké ruce dají dohromady, většinou jim bohužel jen nadšení nestačí, bez finančních prostředků dneska mnoho nezmůžete...
Vedle dalších aktivit se zaměřujeme na akce pro rodiny s dětmi, kterých máme během roku několik. Letos jsme město požádali o podporu divadýlka u Hlovecké studánky, které vloni navštívilo kolem 120 lidí, z toho asi polovina dětí. Součástí žádosti byla i výstava fotografií Mšenska, i fotky bohužel něco stojí. Suma sumárum - 12 tisíc korun. Pro někoho moc, pro jiného málo. Komise pro rozdělování grantů nám přidělila 2 tisíce. Necháme je pro někoho jiného, protože za ně stejně neuspořádáme zhola nic. A snad máme i nějakou hrdost... Pak ať mi někdo říká, že město chce podporovat akce pro děti a mládež.
Možná bychom letošní dar od města přijali, pokud by bylo rozdělování grantů alespoň trochu průhledné a rozhodnutí přišlo i s odůvodněním. Zatím nám bohužel není jasné, podle jakého klíče se peníze rozdělují. Není nám ani jasné, proč město podporuje dětské členy ve spolcích a zapomíná na akce pro děti. Máme tedy přijímat za členy děti, abychom dostali dotace „na dětskou hlavu“?
Někdy si říkám - má cenu pořádat akce pro ostatní? Má cenu pěstovat a sázet stromy k cestám? Má cenu věnovat se historii, na kterou se často zapomíná? Má cenu... Má! Dokud nás to bude bavit a najde se aspoň jeden člověk, kterému uděláme radost, tak to smysl má.
Možná by svět byl o něco lepší bez grantů a dotací. Pak by se opravdu ukázalo odhodlání, schopnosti a čisté nadšení...
Jiří Říha, předseda okrašlovacího spolku