Obřadní síň radniceSkramoušOlešnoKostel sv. Martina - Masarykova ulice

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Putování po nejkrásnějších místech Evropy


Zdolat pevnost sv. Jana je pěkná rasovina

Je rok 2012, podívám se na jihovýchodní oblast Evropy, láká mě Černá Hora. Začátkem září vyrážíme z Prahy, projíždíme přes Rakousko, Slovinsko, v noci Chorvatskem a ráno zastavujeme v Dubrovníku. Tomuto krásnému městu věnujeme celý den a k večeru jedeme do Budvy v Černé Hoře. Rychle se ubytujeme v pěkném hotelu kousek od centra a pádíme na večeři, cestou zmožená těla si ji už plně zaslouží. Máme na výběr vždy z pěti chodů, všechno vypadá lákavě. Během pobytu jsem si skoro každý den dával různě upravené telecí. Musím si ho užít, doma jsem ho jedl naposledy jako malý kluk.

Druhý den věnujeme odpočinku u moře. Přepluli jsme lodí na blízký ostrov Sveti Nikola, místní mu říkají Havaj. A Havaj to opravdu je, nádhera po všech stránkách, co víc si ještě přát. Ani se nám nechce zpátky, ale nedá se nic dělat, tělo už se ozývá.

Další dny věnujeme návštěvě nejvýznamějších míst země, bude toho dost. Začínáme výstupem na Jezerský vrch v pohoří Lovčen. Je to místo pro Černohorce posvátné, na vrcholu postavili památník s mauzoleem. V něm odpočívá jejich národní hrdina Petar II. Petrovič Njegoš. Vladyka, který se stal hlavou státu a v krátké době se mu podařilo zlomit moc stařešinů a vytvořit stát moderního typu. Po dost drsném výstupu jsme odměněni nádherným pohledem na panorama pohoří Lovčen, dohlédnout lze až k moři. V dalších dnech jsme navštívili ještě města Cetinje, Bečiči, Stari Bar a krásné prostředí Skadarského jezera i s dvouhodinovou plavbou a obědem v rybářské restauraci. Jeden den jsme věnovali prohlídce Shkoderu, města na opačné straně Skadarského jezera. To leží už na území Albánie. Jsme zvědaví, jak se místní obyvatelé vypořádali s překonáním pozůstatků bývalého socialistického ráje. A dlužno podotknout, že se jim to docela daří, ovšem asi to bude ještě chvíli trvat. To by ale bylo na samostatné vyprávění.

Asi největší dojem na nás udělalo město Kotor, ležící v malebné poloze na konci mořského zálivu Boka Kotorská. Jedná se o jedno z nejlépe zachovaných míst v této části Evropy se spoustou památek od doby románské až po barokní. Od roku 1979 je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Staré město obklopují na vysokém kopci vybudované 4,5 km dlouhé hradby, původně postavené na obranu města proti Turkům. Prošli jsme, co se dalo, včetně centrálního kostela sv. Tripuna. S jeho stavbou začali už ve dvanáctém století. Při prohlídce starého centra jsme na vysoké budově našli pamětní desku, z ní se dozvídáme, že právě zde byli vězněni organizátoři protirakouské vzpoury námořníků v únoru 1918. Všechno začala 5. divize c. k. námořnictva a postupně se k ní přidávali další, především Slované. Jelikož organizace vzpoury měla vážné trhliny, byla rychle oslabena a po třech dnech potlačena. Vše skončilo krvavými represáliemi, na sedm set námořníků bylo uvězněno a čtyři vůdcové popraveni. Mezi nimi i devatenáctiletý Čech František Raš. Na jednom náměstí nás upoutal malý, spíše miniaturní pravoslavný kostel. Naše šéfová se dobře zná s místním páterem Milonkem, hned nás vítá, všechno ukazuje. Můžeme i fotit a filmovat, to v jiných pravoslavných kostelích nelze. Za svou snahu dostal od šéfové balíček s několika plechovkami Plzně. Oči mu jenom svítí a my moc děkujeme. Když se dozvěděl, že někteří z nás se chystají zdolat příšerné stoupání po hradbách až nahoru do pevnosti sv. Jana, tak obrátil oči vzhůru a pro úspěšné zdolání trasy nám dal požehnání. Stojíme na počátku stoupání a některým, a těch je většina, stačí pohled vzhůru a hned obracejí směr. Nás asi patnáct se rychle dává do šplhání a už tady dole je to pěkná rasovina. Ale proto tu jsme a požehnání od otce Milonka nás žene nahoru. Cesta vede střídavě po hradbách nebo po kamenitých cestách. Na nich to klouže a chodník na hradbách má zase vysoké stupy, navíc daleko od sebe, tak si vyber. Za chvíli stojíme na větší plošině a na město a Boku se díváme z výšky, vše máme hluboko pod sebou. Jsme asi v polovině cesty a pohled nahoru nám říká, že nás čeká ještě horší terén, snad to nějak udýcháme. Procházíme kolem poutního kostela Panny Marie a už máme před sebou závěrečný strmý úsek. Máme i trochu štěstí, Slunce se často schovává za mraky a tolik na nás nepraží. Konečně! Jsme na malé vrcholové pološině, asi tři sta metrů nad městem. Hurá! Dosáhli jsme vítězství nad přírodou a vlastním tělem. Zůstali jsme jenom čtyři, ostatní to během trasy raději otočili, tak ještě vyfotit u černohorské vlajky a jinou cestou sestoupit zpět do města. Těla zrasovaná, hladová, žíznivá, musíme je dát dohromady. A kde jinde než na zahrádce první restaurace, kterou vidíme. Velká pizza a zlatavé místní výborné Nikšičko v nás rychle mizí, tak si raději dáme ještě jedno. Byla to rasovina, ale máme z toho krásný pocit, kdo nebyl, prohloupil. Honem domů a pořádně zregenerovat těla ještě v moři. K tomu jsme si cestou vybrali nádhernou pláž v Bečiči.

Na poslední dva dny opouštíme pobřeží a míříme směrem do vnitrozemí navštívit Národní parky Durmitor a Biogradská Gora. Cestou projíždíme kaňony řeky Morača a Tara, ten je v Evropě nejhlubší, někde až 1300 metrů. Poslední zastávka na náhorní plošině v horském středisku Žabljak a návrat přes Bosnu domů. Tak příště zase někam jinam...

Zdeněk Bergl