Jak se na internetu píše, v Portugalsku měli čeští závodníci medailové „žně“. Jednu z medailí se mi také podařilo utržit.
V tomto článku se dozvíte, kde a v jakých podmínkách jsem závodil a jaká byla cesta k prvnímu medailovému výsledku na Mistrovství Evropy.

V první polovině dubna jsme se zúčastnili prvního závodu Mistrovství Evropy v enduru, které se konalo v portugalském městě Góis. Už od čtvrtečního poledne panoval v kopcovité oblasti Góisu vytrvalý déšť, a tak se na první pohled jednoduchý závod proměnil ve velmi náročný a blátivý.

Oba dny se závodilo na tři kola, kde nás v každém čekal jeden krosový a dva endurové testy. Všechny byly dlouhé okolo sedmi minut.

První den se mi závodilo skvěle. Blátivé podmínky jsem si užíval a zajížděl dobré časy. V každém kole se mi podařilo vyhrát druhý enduro test ve své třídě, což mi pomohlo k dosažení druhého místa v úvodním dni se ztrátou 1:26 setin minuty na vedoucího Mauricia Micheluze. V absolutním pořadí jsem bojoval s Jiřím Hádkem a Robertem Friedrichem o 17. místo. Nakonec jsem dojel 14 vteřin za Robertem a 10 vteřin za Jirkou na 19. místě.

Druhý den jsem startoval s cílem obhájit výsledky z předešlého dne. To mi bohužel překazil drobný technický problém, který jsem nebyl schopný vyřešit. Při marné snaze o jeho vyřešení jsem nachytal 17 trestných minut. Technická závada mi neumožňovala využít plný výkon motorky, a tak jsem musel v blátivých podmínkách jet na vysoký rychlostní stupeň, abych závod alespoň dokončil.

Zásluhou najížďáka a celého týmu KBS UAMK Unhošť jsem se úspěšně dostal do cíle a utržil alespoň velmi cenné body. Protože byly podmínky závodu opravdu náročné, spousta závodníků byla nucena odstoupit pro závadu na stroji nebo zranění, a tak i přes nachytané minuty mi dojetí zajistilo druhé místo v seriálu Mistrovství Evropy ve třídě 250 2T, za vedoucím Tomášem Hostinským.

Za tento výsledek vděčím všem, kteří za mnou stojí jak po čas závodního víkendu, tak u počítačů nebo telefonů při sledování výsledků. Děkuji také partnerům, kteří nám umožňují závodit tak daleko od domova. V neposlední řadě musím poděkovat týmu KBS UAMK Unhošť.

Adolf Živný