Panda se ocitla v nesnázích
Česká literární scéna je poměrně pestrá, vedle knih pro náročnější čtenáře, které jsme si zde také představili (Bolavá, Hanišová), vznikají i díla, která si díky své čtivosti, humoru a neotřelému zpracování získají širší čtenářský okruh. K takovým lze bezesporu zařadit knihy Markéty Lukáškové (1989), mladé autorky, jejíž jméno čtenáři znají nejen z různých periodik (např. Reflex), ale i díky jejím aktivitám na sociálních sítích. Lukáškové, která debutovala románem o smrti Losos v kaluži, loni vydalo nakladatelství Motto druhou knihu s názvem Panda v nesnázích.
Panda je hlavní hrdinka, doktorandka historie na filosofické fakultě, vlastním jménem Tereza. Nelichotivá přezdívka ji provází už od dětství, neboť trpí zvýšenou pigmentací kůže v oblasti kolem očí. Dějovou linii, odehrávající se v současnosti, během níž se Panda ocitá v nejrůznějších nesnázích, neboť se právě rozešla s dlouholetým přítelem, a tak se vrací do pokojíčku k rodičům, doplňuje příběh Marie, členky třetího odboje, o níž Panda píše svou práci. O osudu Marie se dozvídáme především prostřednictvím jejích deníků, z nichž Panda čerpá. Tyto dvě linky, jejichž hrdinky spojuje nejen věk, ale také to, že Marie v 50. letech pomohla emigrovat Terezině dědečkovi, doplňuje linka třetí, nejdříve působící jako okrajová, protože zachycuje osudy Ivana a Lenky, Tereziných rodičů potýkajících se s manželskou krizí, v závěru však nabývající na rozsahu a závažnosti.
Všechny tři linky vás budou bavit, Lukášková si pohrává s češtinou, výpovědi Terezy jsou hovorové, místy až nespisovné, protkané slangem sociálních sítí a současných pětadvacátníků, kdežto Marie, do jejíhož života nahlížíme v průběhu roku 1952, hovoří spisovně. Tyto polohy prokládají kurzivou napsané vložky o manželské krizi Tereziných rodičů, přičemž repliky do úst protivné stárnoucí učitelky a jejího manžela, unaveného novináře, vkládá sám život. Všechny tři linie jsou zajímavé, i když ta Mariina působí nejméně věrohodně. Zachytit atmosféru 50. let tak, aby text ve výsledku nepůsobil strojeně a školometsky, se ukázalo být pro autorku příliš velkým soustem. Naopak v partu Terezy dokáže spisovatelka mistrně využít svých vlastních zkušeností, zejména co se popisů úzkostných stavů, nízkého sebevědomí a z toho vyplývajících nesnází týče. Reálně působí i figury Tereziných rodičů, celkově je kniha – i přes slabší momenty – velmi čtivá, k čemuž napomáhá i členění na kratší pasáže a jejich rozdílné grafické zpracování. Co vás však dostane, to je opravdu nečekaný závěr. Zde autorka předvedla, že výstavbu pointy má díky své desetileté novinářské praxi v malíčku.
(vkv)