Evangelický kostelMěstský znak na radniciPamětní deska dr.J.Píče na radniciSedlec

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Dáme si televizi i do kostela?


Byl jsem stálým strávníkem v restauraci Obecník. A hned v úvodu musím předeslat, že rád. Velkou část svého života jsem se stravoval (vzhledem k mé profesi) v různých restauracích po celé ČR a ve světě. Z hlediska tohoto srovnání klidně potvrdím, že v Obecníku se za dobrou cenu dá dobře najíst.

Za letošního lednového večera jsem do Obecníku zamířil se svou přítelkyní a těšil se na Pho-Bo polévku. Jenže Obecník nabízí kromě skvělé kuchyně ještě jednu službu - velkou televizní obrazovku. Tu sledují zpravidla čtyři štamgasti. Posadili jsme se a objednali. V televizi právě vysílali večerní zprávy. Někdo ze štamgastů zřejmě usoudil, že televize musí běžet hodně nahlas, takže jsme se s přítelkyní u stolu téměř neslyšeli. Šel jsem tedy za obsluhou, sklánějící se nad mobilem, a požádal ji, zda by bylo možné ztlumit zvuk. Zazněla jasná a strohá odpověď: „Ne.“ Vzápětí se jako vystřelená vosa přidala jedna z místních figurek a vykřikla na mne: „Nikdo ti to ztlumovat nebude! Jestli ti to vadí, běž do salónku!“ Ohradil jsem se proti tykání, neboť dotyčného pána neznám. Začali jsme se s přítelkyní chystat k odchodu. Zmíněný štamgast mne začal vulgárně napadat a později vyhrožoval fyzickým napadením. „Kdo je na tebe zvědavej?!“ pravil. Vlastně to řekl jasně. Pro Obecník je důležitější puštěná televize, než prodané porce jídla. Doporučil jsem partičce chlápků návštěvu ušního lékaře. Že by objektivně zasáhl personál? Omluvil se, ztlumil televizi a přinesl jídlo, tak, jak to ve slušných podnicích bývá zvykem? Ne. A proč by měl zasahovat?…Jsme ve Mšeně, číšník se jednoznačně postavil na stranu štamgastů a s ledovým klidem přihlížel, jak odcházíme.

Obecník není jediná restaurace, kde si personál pouští nahlas televizi, i když dnes už je to vzácnost. Pocházím z rodiny, kde se jedlo v klidu rodinného kruhu. Bylo nemyslitelné, že by si někdo u jídla pustil televizi a zadělával si tím na žaludeční vředy. Pokud jsme já nebo přítelkyně kdekoli jinde požádali o ztlumení zvuku, bylo nám vždy vyhověno, někdy i s omluvou. Tu nečekáme – chceme se prostě jen v klidu najíst. A když nás nenechají, uvaříme si doma.

Jiří Anderle