Houbařce ze šumavských lesů umírá na začátku knihy matka
Přestože je loňská houbařská sezona už dávno za námi a do té nové je ještě daleko, můžeme se i tak vrátit do lesů, tentokrát šumavských, prostřednictvím knihy, jež loni na jaře vyšla v brněnském nakladatelství Host. Jde o dílo spisovatelky a překladatelky Václavy Hanišové (1980), která jej lapidárně pojmenovala Houbařka.
Ačkoli název odkazuje ke sběru hub, a díky tomu, stejně jako díky hlavní ženské postavě, bývá mnohými srovnáván s knihou Anny Bolavé Do tmy, skrývá se za ním mnohem více. Houbařka je Sára, mladá dívka, jež žije v polorozbořené chalupě uprostřed šumavských hvozdů. Děj knihy začíná smrtí matky hlavní hrdinky, přičemž hned ve scéně zachycující rozloučení dětí s umírající si nemůžeme nevšimnout jakési zvláštní odtažitosti, podivného vztahu mezi matkou, dcerou a dvěma zbývajícími sourozenci, staršími bratry hlavní hrdinky. Postupně dostaneme příležitost poodhalit, co spustilo řetězec událostí, které vyvrcholily Sářiným útěkem před lidmi do samoty šumavských lesů. Avšak než se k tomu dostaneme, musíme s poněkud zvláštní hlavní hrdinkou absolvovat některé rituály, jakými je například denní pětadvacetikilometrový pochod lesem, při němž Sára od jara do podzimu houbaří. Výsledky houbařských „vycházek“, pak prodává v hospodě, jež se specializuje na houbové pokrmy. To je – společně s invalidním důchodem, který má vypsán „na hlavu,“ jediný zdroj jejích příjmů. Proč Sára živoří, zatímco jejím sourozencům se daří, kdo nebo co ji odsoudil do samoty zapomnění, to vyplouvá na povrch poznenáhlu, avšak o to víc je to děsivé. Stejně jako mají houby podhoubí, z něhož vyrůstají, má i Sára rodinu, z níž vzešla, je k ní připoutána minulostí, z níž by se ráda vymanila, ale nakonec se jí to nepodaří. Mycelium (podhoubí) ji drží pevně.
Kniha je napsána nesmírně čtivě, autorce se daří podmanivě vylíčit magickou šumavskou přírodu, stejně jako vytvořit živoucí postavu dobrovolné poustevnice. Ačkoli po několika náznacích začínáme tušit, co se Sáře stalo, stále doufáme, že to nebude pravda. Přesto po odhalení (zlo)činu, jenž dal její další životní cestě jasný směr, zůstáváme v šoku. Jako zpomalující pasáže autorka využívá popisy hub, podle nichž by se snad i dalo sbírat, stejně tak působí i motiv opakování. Dennodenní cesta lesem je rituál, který Sáru drží nad vodou. Rituál, jímž je spjata se svou rodinou víc, než se odváží pomyslet.
Hanišová i ve své druhé knize dokazuje, že laťku, již nastavila svou prvotinou Anežka, si umí udržet. Svým neokázalým vypravěčským stylem, uměním vystavět příběh a vykreslit reálné postavy si jistě najde svůj okruh čtenářů.
(vkv)