Stromeček si ujít nenechám
Datum rozsvícení vánočního stromu ve Mšeně patří k nejdůležitějším v mém diáři. Jakmile je zveřejněno v kalendáři akcí města, hned si ho značím k sobě a začínám se těšit. Zatím to pro mě není dlouhá tradice, ale moc se mi líbí. Jako správná Pražanda jsem se chodila dívat na rozsvícení stromu na Staroměstské náměstí. Nesrovnávám velikost akce, ale své pocity. Ve Mšeně vládne přátelská atmosféra, dojemná, romantická, člověk se opravdu zastaví, má čas si vše vychutnat, v klidu rozeznat tváře jednotlivých lidí, zatímco v Praze je to takové neosobní, ustrkané, přemýšlet můžu tak jedině o tom, aby mi někdo neukradl kabelku z ramene. Když pak slyším vyprávění lidí o vánočních trzích ve Vídni, v Drážďanech, tak je to většinou to samé, krásné, ale moc lidí. Říkám jim: „Jeďte do Mšena, to si teprve vychutnáte kouzlo Vánoc“. Už to ale říkat přestanu, aby se nás tam nesešlo moc.
Na rozsvícení se patřičně připravuji, přemýšlím o nějaké pěkné ozdobě, kterou pověsím na strom. První rok jsem strom ozdobila červeným srdcem s nápisem Mšeno, další rok jsem měla připravenou ručně malovanou velkou modrou ozdobu, kterou jsem v pořádku donesla až na náměstí, kde mi vypadla z ruky a rozbila se. Použila jsem náhradní variantu, ozdobu ve tvaru jelena. Na to poslední rozsvícení jsem vymyslela dřevěnou panenku s vypáleným nápisem Miluju Mšeno. Už když jsme v Mělníku zastavili u benzínové pumpy, začal padat mrznoucí déšť, a já jsem chtěla výlet vzdát. Manžel navrhl, že jen pověsíme ozdobu a pojedeme zpátky, tak jsme pokračovali do Mšena. Zaparkovali jsme u kostela a já jsem uklouzla hned při vystupování z auta. Dlažba byla namrzlá a vypadala jako ze skla, k tomu ještě padala omrzlice a foukal ledový vítr. Zavěšeni do sebe jsme se doklouzali na náměstí. Zajímalo by mě, zda místní vnímají tu krásu náměstí. Já si znovu a znovu připadám, jako když vcházím na jeviště, tentokrát s vánočními kulisami. Na krásném stříbrném smrku jsem našla vhodnou větev a zavěsila svou ozdobičku.
Ve Mšeně je vždycky mnohem větší zima než v Praze, po chvilce venku jsme byli celí prokřehlí. Chtěli jsme se ohřát v cukrárně, ale bylo tam obsazeno, tak jsme sedli do auta a jeli domů. Věděla jsem, že se při nepřízni počasí program přesouvá do sokolovny, ale strach z ledovky nás dohnal k odjezdu. Cesta zpět byla trochu dobrodružná, hlavně v serpentinách do Lhotky. Dojeli jsme v pořádku domů, já jsem však cítila zklamání, že to rozsvěcení bylo tentokrát takové neúplné. Hned další den jsem ale zase našla důvod k radosti. V práci máme každoroční fotografickou soutěž. Každý může poslat pět fotografií, odborná porota vybere vítěze a jejich fotografie se pak objeví ve stolním kalendáři. Já jsem se zúčastnila s pěti různými fotografiemi a vyhrála jsem s jednou, na které bylo Mšeno. Můj obrázek byl přiřazen k poslednímu srpnovému týdnu, takže když budu v práci, tak se budu celý týden dívat na to nádherné koupaliště, nebo budu mít dovolenou a budu si ho užívat na vlastní kůži.
Eva Brožová