Zatímco pro vás, čtenáře Mšenska, nový rok právě začal, pro učitele a potažmo i pro žáky je nový – rozuměj školní – rok v plném proudu. Na to, abychom zhodnotili alespoň jeho polovinu, nám zbývá ještě pár týdnů. Přesto mi dovolte ohlédnout se za uplynulými měsíci. Nabyla jsem během nich dojmu, že někteří rodiče, jsouce si vědomi toho, že jsou pedagogové placeni z jejich daní, nás mají za sluhy. Jistě, být pedagogem znamená sloužit, ale myslím, že pojetí služby se liší. Domnívám se, že svou prací sloužíme příštím generacím, nikoli rodičům. Avšak ti jsou zřejmě jiného mínění. Jak jinak si vysvětlit časné ranní či pozdně večerní telefonáty a dotazy typu: A co s tím budete dělat, že mé dítě nenosí úkoly? Přemýšlela jsem nad tím, zda titíž lidé se takto a s takovým tónem obracejí i na příslušníky ostatních profesí, které jsou financovány z veřejných prostředků. Opravdu si myslíte, že si troufnou fušovat do práce lékařům, policistům či hasičům a radit jim, co a jak mají dělat? Když jsem byla malá, učili mě rodiče, že pokud chci někoho soudit, musím si nejprve „zamést před vlastním prahem.“ Snažím se ostatní nesoudit, protože sama mám spoustu chyb, jsem zkrátka člověk, nikoli stroj na výuku. Proto mě neustále nepřestanou překvapovat lidé, kteří si – často bez hlubší znalosti problematiky – troufnou nejen na soudy, ale přímo odsudky. Nejvíce takových samozvaných soudců se objevuje v období kolem třídních schůzek. Jako by existovala přímá úměra mezi rodičovým špatným svědomím a potřebou hodit vinu za neúspěch na někoho jiného. Ráda bych těmto věčným kritikům vzkázala, že existuje institut domácího vzdělávání, který by pro ně mohl být cestou ze systému veřejného školství. Ostatním rodičům, s nimiž, jak stále věřím, nás pojí společný cíl – vychovat z dětí slušné lidi – bych ráda popřála šťastný nový rok.
Vladislava Kaulerová Vaňková
učitelka ZŠ Mšeno