Vrátno – „Po prvním závodu jsem cítila všechny svaly, asi týden jsem pořádně nemohla chodit do schodů,“ říká Vlasta Horská z Vrátna, která před třemi lety vyrazila na svůj první závod seriálu Spartan Race. Ačkoli jí extrémní překážkové klání, kdy se brodila bahnem, běhala, plavala a překonávala mnoho náročných nástrah, dalo pořádně zabrat, vydržela. A zanedlouho stála opět na startu.

Po prvním závodu byla samá modřina, ale to už dnes neplatí. „Když člověk dělá něco pravidelně, tak už je v podstatě jen trochu utahaný, jinak nic tragického,“ připomíná sparťanka.

Na závody Spartan Race, které se konají po celém světě, se Vlasta Horská dostala díky svému příteli Danovi a kamarádu Luďkovi. Ti náročným závodům propadli o rok dříve. „Klukům to přišlo na jednu stranu legrační, protože se leze v bahně a po výškách, ale na druhou stranu si říkali, jestli by to vůbec zvládli. Když měli trochu natrénováno, vyrazili na první sprint do Liberce, kde je to chytlo,“ líčí závodnice, která měla vrátenské hochy nejprve za blázny, ale nakonec se k nim sama přidala.

Začátek byl prý dost krutý. Vlasta s Danem a Luďkem vyráželi na společné tréninky, kde je čekal několikakilometrový běh s řadou zastávek. Ty ovšem nesloužily k odpočinku. „Někde jsme vybíhali do kopce, jinde jsme do vrchu tahali kládu nebo dělali desítky angličáků,“ popisuje začátky Vlasta, která se, stejně jako vůdkyně bojovnic z Jiráskovy Dívčí války, jen tak nevzdává.

První závod, kterého se Vlasta Horská zúčastnila, měřil šestnáct kilometrů a přichystal jí více než dvacet překážek. „Bylo to na sjezdovkách, takže pořád do kopce. Ačkoli jsem trénovala jen asi půl roku, stačilo to a nebylo to pro mě tak brutální, jak jsem čekala. Řekla jsem si, že když jsem zvládla jeden závod, zvládnu i další,“ věřila si po prvním závodě vrátenská borkyně. A jak řekla, tak bylo. Další závody na sebe nenechaly dlouho čekat.

Bez tréninku, odhodlání a hlavně silné vůle by to ovšem nešlo. Zatím nejvíc dřiny Vlasta zažila na závodě, který startoval v lyžařském areálu Vestec a vedl kolem Ještědu na trase dlouhé sedmadvacet kilometrů. „Běželi jsme na jednu stranu přes louky a rybník, pak jsme se vrátili a zamířili na druhou stranu, kde jsme podběhli dálnici. Bylo to hodně náročné, ale pěkné. Trvalo sedm hodin, než jsem se dostala do cíle,“ popisuje Vlasta Horská a dodává, že lidé, kteří nemají natrénováno, mohou být na trati i přes deset hodin. Když je prý nejhůř, pořadatelé je seberou. A na místě jsou i sanitky, které si občas zahoukají.

Vrátenskou sparťanku jen tak něco nezlomí. Příliš ovšem nemusí disciplíny na ruce, kde se pokaždé nezadaří. „Když závodník nějakou disciplínu nedá, dělá místo ní angličáky. A to mě zrovna moc nebaví, tak se snažím o to víc.“

Extrémní závody se nekonají pouze v letní sezoně, ale i v zimě. I takový si Vlasta Horská vyzkoušela. Bylo to vloni v Liberci. „Bylo to děsné. Neměla jsem natrénováno, takže jsem po prvním kopci byla skoro mrtvá. Dostal se mi do bot sníh, a to je konec. Byly tam ale i vtipné chvíle – třeba když jsme jezdili na sjezdovce na pytlích. Když to člověk moc nežere, je to legrace vždycky,“ připomíná závodnice, která je matkou dvou dětí – čtrnáctiletého Kristiána a osmnáctileté Adiny. Obě přitom zálibu své maminky také vyzkoušely. Adina byla s partou na závodech ve Valčianské dolině a v Košicích. Zvládla je, i když předtím netrénovala. „Zase tolik ji to nebere. Musela by něco dělat, a to se jí nechce. Syn se věnuje hasičskému sportu, takže je na tom s fyzičkou lépe. Ještě před časem skoro nic nevydržel, ale teď s námi chodí na Stránecký běh a je vidět, že se zlepšuje. Letos mě poprvé o pár vteřin předběhl. Na Spartana s námi také občas jezdí, ale soutěží v dětských závodech, což ho moc nebaví. Už by chtěl na ty pro dospěláky.“

Vlastu Horskou mohou lidé potkat v okolí Vrátna, jak vyráží na tréninky. Když je dlouho vidět, snaží se uběhnout alespoň šest kilometrů. „Běhám buď na Skramouš přes louky a vracím se spodem roklí, jindy kolem vrátenského mlýna nebo přes les na Mšeno. A o víkendech si s kluky zaběhneme třeba ze Mšena na Pokličky,“ pokračuje Vlasta, která je vystudovanou veterinářskou techničkou, ale působí jako hospodářka na mšenském cestmistrovství.

Na závodech pro odvážné ženy a muže Vlastu nejvíc baví ta různorodost, že to není jen o běhání.
A hlavně si prý vyzkouší, jestli v závodu dopadne na dno, nebo v sobě stále najde rezervy. A ty zatím vždy našla…

Jiří Říha