Cabo da Roca aneb z Čech až na konec světa
V roce 2009 jsem absolvoval dvoutýdenní putování po Portugalsku. Do země se od nás dříve pro přílišnou vzdálenost moc necestovalo a pozornosti turistů spíše unikala. A to i přesto, že se může pochlubit významným množstvím architektonických památek a bohatou historií, která kdysi ovlivňovala podstatnou část světa. Cesta autobusem s jedním přespáním v Callela poblíž Barcelony byla pro tělo drsná. Ale to, co jsme během putování v dalších dnech viděli, nám dalo na tyto útrapy zapomenout.
Postupně jsme poznali podstatnou část této země se spoustou překrásných míst. Zmíním se tentokrát pouze o jedné lokalitě, a tou je nejzápadnější bod evropského kontinentu. Nacházíme se na sto čtyřicet metrů vysokém skalním útesu Cabo da Roca a koukáme na mořskou hladinu hluboko pod námi. Hned nás upoutá poměrně velká budova s vysokou věží majáku. Upozorňuje nejen nás, ale hlavně námořníky, že plují blízko pevniny s rozeklanými skalnatými útesy. Tady se zdržíme a pořádně si celý prostor projdeme.
Nejvíce lidí se zdržuje u kamenné mohyly s deskou, na které nápis uvádí nezbytné geografické údaje. Každý se tu fotografuje, musím taky. Po Nordcappu a Gibraltaru je to třetí geograficky nejkrajnější bod Evropy, který jsem navštívil. Moře pod námi dost divoce naráží na pobřežní skály, tříští se o ně a hluk vnímáme až tady nahoře. A to se nám zdá hladina docela klidná. Jak to asi musí vypadat, když na hladině řádí mohutné vlny.
Podél okraje srázu vede cesta ohraničená zábradlím, další je vyšlapaná hned za ním. Lidé jsou nepoučitelní, lezou až ke kraji srázu a prý občas někdo spadne do moře. To už asi nerozchodí. Obešli jsme velký kus na obě strany, vše řádně zdokumentovali. Všude kolem vidíme členité pobřeží s malými zálivy mezi rozeklanými skalisky. Vítr dost fouká, v tomto vedru je to ovšem velice příjemné osvěžení.
Podívám se ještě do budovy informačního střediska, musím si obstarat nějaký důkaz, že jsem toto významné místo navštívil. Za pět euro nabízejí krásný barevný certifikát na tvrdém papíře i s pečetí. Napsal jsem na papírek čitelně své jméno a pán ho krásným písmem přepsal na certifikát. Neradi se
s tímto magickým místem loučíme, máme toho dnes i v dalších dnech navštívit ještě dost. Ale o tom snad někdy příště.
Zdeněk Bergl