„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu ke stáří. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují učitele.“ Pozorní čtenáři jistě poznali, že jsem si v úvodu dnešního sloupku vypomohla slovy, která jsou připisována starověkému řeckému filozofovi Sokratovi. Teď by se – a mnohý čtenář to jistě očekává – slušelo oponovat tomuto okřídlenému výroku, avšak domnívám se, že jeho autor by jej klidně mohl vyslovit dnes, zítra, ba i za 100 let, a měl by stejnou platnost jako před bezmála 2500 lety. Pojďme si tento citát rozebrat. Je zevšeobecňující, lidově řečeno hází všechny děti do jednoho pytle, to bychom dnes nemohli udělat, rodiče přece vědí, že právě ta jejich ratolest není ze stejného těsta jako její vrstevníci. Takže se vyhneme generalizaci a budeme konkrétně jmenovat. Aha, to také nelze, z EU přišlo nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). Dobrá, podívejme se na odmlouvání rodičům. Vzhledem k tomu, že už před 2500 lety bylo, zdá se, běžným standardem, nepřekvapí mě děcko, které – nejlépe prostřednictvím nejmodernějšího mobilního telefonu – huláká na svého rodiče, aby vzápětí telefon odložilo a před autobusem plným lidí si povzdechlo: „Debil.“ Asi se tak chovali i Sokratovi žáci, i když představa Platóna, který takto jedná, mi ne a ne naskočit. Docela by mě zajímalo, zda se starověcí rodiče svým potomkům také omlouvali a svou nepřítomnost a lhostejnost ve výchově vykupovali cennými dary. Bohužel se doklady takové opičí lásky nedochovaly. Nu což, raději se zamysleme, kdo je autorita. Jo, to bude ten zpěvák, co ho zfetovaného přistihli při jízdě v autě. Že ne? Pak je to dozajista ta herečka, co se opilá válela na chodníku. Ani ta ne? Aha, už si vzpomínám, je to youtuber, který vám poradí, jak vyzrát na školu. Tak jaképak, že mládež neuznává autority, vždyť všichni zmínění mají moře „lajků“. O něco méně jich mají staříci (chápej všichni nad 25 let), těm nepomohou ani selfíčka, filtry, rádoby vtipné komentáře a dokonce ani botulotoxin. O úctě nemluvě, takový archaismus. Ráda bych ponechala stranou alespoň srkání při jídle, které člověku tak nanejvýš zkazí chuť při obědě ve školní jídelně, ale ono půjde asi o víc. Škoda, že se nemohu Sokrata dotázat, zda se jeho povzdech nad přístupem k jídlu vztahuje i na mandarinky naházené v odpadkovém koši, do nichž dětičky napíchaly brčka (asi měl téct roavnou džus), jogurty válející se na silnici či namazané housky, jež při příchodu do hodin často spatřuji nejen v koši, ale rovnou pod nohama mých svěřenců. (Pokud jste si v souvislosti s mandarinkami vzpomněli na fronty v období kolem Mikuláše, vězte, že nejste sami.) Už nám zbývá jen přepych a tyranizování učitelů. Co se tyranizování týče, jsou děti jen vynalézavějšími kopiemi svých rodičů. Někdy nevíte, kdo vám daný den ztrpčil více, zda rodič, který se jako lev bije za své zpovykané děcko, či dotčený potomek, proti jehož invektivám jste se snažili ohradit. A přepych? Pro mě je tedy úplným přepychem, když přežiji další den ve společnosti naší mládeže a podaří se mi uchovat si naději. Mírný optimismus ve mně však vyvolávají nenaplněná slova dalšího velkého Řeka, básníka Hesioda: „Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, když dnešní mládež převezme do svých rukou kormidlo řízení. Je to mládež nedisciplinovaná, drzá, nesnesitelná (…).“ Ač se to nezdá, ona „nesnesitelná mládež“ se podílela na vytvoření klasické řecké kultury v tom nejlepším slova smyslu.
Upozornění pro čtenáře: Podobnost vylíčených událostí není čistě náhodná, ale vychází z reálných zážitků pisatelky.
Vladislava Kaulerová Vaňková
učitelka ZŠ Mšeno