Učitele hudby Karla Horňáka provázela životem červená harmonika z dětství
Pětiletý klučina z Neratovic sedí v tamním kině. Ve starém kině, které je už minulostí. Jeho oči se zastavují na nádherné červené harmonice lesknoucí se ve světle reflektorů. Kdo je ten malý chlapec, kterému návštěva jedné z neratovických estrád v polovině padesátých let doslova změní život?
Karel Horňák. Učitel hudby, sbormistr a dirigent několika hudebních celků. Právě on se do podmanivých melodií zamiloval už jako hošík. Muzika ho díky harmonikáři ze starého kina táhla čím dál víc. Přál si harmoniku, a také ji od svého tatínka dostal. Byla červená se spoustou černých a bílých knoflíků…
Karel Horňák byl ve svých pěti letech větší a silnější než většina stejně starých dětí, takže začal hrát hned na velkou harmoniku. Nejdříve ho ve hře na vysněný hudební nástroj učil tehdejší kapelník neratovického orchestru František Kraus, později se zdokonaloval
v Lidové škole umění v Mělníku.
Kam dál po maturitě na mělnickém gymnáziu? To byla otázka, na niž dospívající Karel znal odpověď už dávno. Chtěl učit, ale muziky se vzdát nechtěl. Kantořinu totiž chtěl dělat také už odmala. Ovlivnil ho jeho třídní učitel Jiří Sloup, kterého měl Karel na matematiku. A ačkoli s matikou míval trošku problémy, jako třídní učitel byl výborný, takže se stal jeho vzorem.
Na základní škole i na gymnáziu Karla bavil zeměpis. Aprobace zeměpis společně s hudební výchovou ale tehdy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nebyla. Zvolil tedy češtinu a hudebku. U přijímaček na vysokou hrál na svou harmoniku a naučit se musel také na klavír. Musel ale zamakat. Od listopadu až do března před přijímačkami hrál na klavír denně dvě hodiny, aby to dohnal.
Po promoci ve čtyřiasedmdesátém následovala vojna. Na rok mezi vojáky měl Karel Horňák pěkné vzpomínky. Neběhal s flintou na rameni po cvičišti, vyměnil ji za muziku. Základní vojenskou službu totiž absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, takzvaném AUSu.
S vojenskou estrádní skupinou bavil posádky po celé republice.
Zpíval ve sboru, a protože hrál na harmoniku, zaskakoval občas sólové party i v orchestru. Mezi Karlovými kolegy v továrně na kulturu pro vojáky byla například taková jména jako Jirka Lábus, Libor Žídek nebo Klement Slowioczek.
A co po vojně? To Karel Horňák věděl ještě dřív, než si oblékl zelenou uniformu. Šel na umístěnku učit na Základní školu do Mšena. Upsal se tenkrát, že tam vydrží alespoň pět let. Nakonec ve Mšeně, kde si s rodinou postavil dům, zůstal po celý zbytek života.
Na mšenské základní škole učil do konce osmdesátých let. Na tamní základní umělecké škole ale působil až do svých posledních dnů.
V roce 1990 Karel Horňák přijal nabídku tehdejšího ředitele Miroslava Malce vyučovat na Základní umělecké škole v Mělníku. A nikdy toho nelitoval. Není divu, s příchodem Karla Horňáka vznikl v mělnické škole dětský pěvecký sbor Červánek, jemuž je letos už osmadvacet. Po dalších deseti letech si tam navíc kolínský rodák založil další sbor, tentokrát pro ještě menší děti.
Do Zvonečku začal brát i předškolní děti od pěti let. S těmi prý byla práce o něco těžší, protože neuměly číst, takže jim s texty museli pomáhat rodiče. Nicméně krok to byl velice pozitivní. Když Karel potřeboval děti do Červánku, měl vždy kam sáhnout. Postupně se vytvořila taková atmosféra, že se Zvonečci přímo toužili dostat do hlavního sboru. Byla to pro ně motivace.
Vedle dětských sborů dirigoval na mělnické zušce také žákovský komorní orchestr. Šéfoval i bigbandu, který kvůli nedostatku muzikantských příležitostí před šesti lety nadobro utichl. Ale to stále není všechno. Karla Horňáka měl od svého počátku v čele také mšenský smíšený pěvecký sbor Intermezzo a na mšenské umělecké škole vedl dívčí kapelu Sedmikrásky.
V roce 2013 v životě Karla Horňáka nastala velká změna. Na konci června uzavřel svou kariéru na mělnické základní umělecké škole, kde strávil třiadvacet let. Se svými žáky a kolegy se rozloučil v Masarykově kulturním domě v Mělníku svou vlastní beneficí.
Karel Horňák se ovšem tehdy s hudbou definitivně neloučil, to by si ostatně dokázal představit jen málokdo. Setkávaly se s ním dál děti v mšenské umělecké škole, kde je učil hře na klávesy.
Ačkoli Karel Horňák ve své práci neustával, ani když mu nebylo zrovna nejlíp, ve druhé polovině letošního srpna tóny jeho života utichly.
Na poslední cestě pana učitele vedle rodiny v pátek 24. srpna doprovodily desítky jeho bývalých žáků, kolegů a kamarádů. A nechyběla ani jeho oblíbená červená harmonika se spoustou černých
a bílých čudlíků...
Jiří Říha