Je neděle 19. srpna a já sedím ve Mšeně v Základní umělecké škole, v učebně Karla Horňáka. Prohlížím si jeho stůl, hudební nástroje, elektroniku pro ozvučení kapely, hrníček od kávy, hromady not, šuplíky plné rozdělaných nápadů.

Předevčírem ráno jsem se dozvěděl, že Karel zemřel, že už není součástí tohoto světa. Jiní lidé umírají před očima přátel, kamarádů, kolegů, rodiny tak, že je možné tento odchod sledovat, a do končícího životního a pracovního procesu se tak může pomalu vřazovat nový proces, který se posléze naplno rozjede. Karel odešel náhle, uprostřed příprav na další školní rok v ZUŠ Mšeno, na další koncertní sezonu pěveckého sboru Intermezzo...

Koncem srpna 2010 jsem poprvé přijel do Mšena, abych se ujal vedení hudebního oboru místní zušky.
Při té příležitosti jsem se seznámil s učitelem Karlem Horňákem. Po krátkém čase jsme oba zjistili, že nás nese táž hudební a životní vlna, že máme k sobě blízko, že se naše myšlení často propojuje, a že se na tomto základě může rozvinout naše přátelství, jež brzy přerostlo v životní kamarádství. Karel vyučoval hru na klávesové nástroje, hru na akordeon, hudební nauku, vedl školní kapelu Sedmikrásky. Vše s vysokým nasazením. Společně jsme připravovali velké koncerty na radnici ve Mšeně, Svatomartinské koncerty v chrámu svatého Martina, tři ročníky Dětské pěvecké soutěže Josefa Křičky, adventní koncerty pěveckého sboru Intermezzo a další akce, jež obohacovaly kulturní prostor mšenského regionu. Posledním společným počinem byl Letní koncert 25. června na radnici ve Mšeně. Zvláště na tomto koncertu podala kapela Základní umělecké školy Mšeno vynikající výkon. Náročné party nastudoval Karel s žáky školy s velkou pečlivostí, což odměnil plný sál dlouhotrvajícím potleskem. Karel byl šťastný a „jeho“ děti také. Druhý den po koncertu se mi Karel svěřoval s nápady, jaké skladby by chtěl v novém školním roce s kapelou nastudovat, a pouštěl mi své nejnovější instrumentace. Stěžoval si při tom na své zdraví, hlavně dýchání se mu zhoršilo. Když jsme se rozcházeli na prázdniny, přál jsem mu v první řadě zdraví. Domluvili jsme se, že se sejdeme o týden dříve, než začne přípravný týden, abychom si udělali společnou strategii, to znamená, abychom se my dva sjednotili v myšlenkách, abychom před pedagogický sbor předstoupili jako jeden.

...sedím tedy u Karlova stolu a čekám, kdy se konečně rozletí dveře, a já uslyším hluboký hlas: „Nazdar, dáme kávu?“ Dveře se však ani nehnou, na chodbě je ticho, slyším jen tlukot vlastního srdce, slyším jen vlastní dech. Vtom mne to napadlo! Vždyť je dneska neděle, co by tady Karel dělal?

S žalem v srdci Dr. Josef Šebesta