Do našich životů občas vstoupí lidé, kteří po chvilce zase zmizí, a my si toho skoro ani nevšimneme. Pak jsou ovšem ti, kteří za sebou zanechají nesmazatelnou stopu. Cestu, která je tak impozantní, že na ni bude jen velmi těžké navázat. Přesně taková cesta zůstala po Karlu Horňákovi. Opustil ji tak náhle, nečekaně, až se mi tomu stále nechce uvěřit. Spolupráci s Karlem jsem bral jako něco samozřejmého, něco, s čím se dá počítat. A najednou je to pryč. Jeden den v telefonu slyšíte jeho hlas, druhý den už prostě není. Do doby, než Karel odešel do nebe umělců, jsem se asi ani nikdy nezamyslel nad tím, za čím vším stál, co vytvořil a do čeho se aktivně zapojoval. Bez něho bychom například neměli Mšenské noviny, dnes Mšensko, jimiž navázal na Vyhlídky, které tiskl ještě na cyklostylu. Bez Karlovy práce by možná už dávno zmizel v zapomnění oblíbený pochod Mšenská 50, nevznikl by úspěšný pěvecký sbor Intermezzo... Když před čtrnácti lety zemřela mšenská učitelka hudby Jarmila Gregorová, Karel ve vzpomínce na ni napsal, že její život nejlépe charakterizoval výrok: „Kdo chce zapálit, musí sám hořet.“ Paní učitelka musela svého tehdejšího kolegu ze mšenské školy inspirovat natolik, že se sám tímto heslem řídil. I on hořel pro všechno, co dělal. A svůj oheň šířil dál.
Karle, budete mi chybět! A to nejen na stránkách Mšenska...
Se vzpomínkou Jiří Říha