Moje první mšenská detektivka
Tak konečně pátek! Celý týden se těším na víkend, protože se ve Mšeně slaví 90. výročí vystavění základní školy a 100 let republiky. Proč čekat až na sobotu? Vyrazíme hned, napadlo mě po příchodu domů. Honem jsem sbalila na chatu vyprané prádlo, nějaké jídlo, které nepodléhá rychlé zkáze v teple (elektřinu stále ještě nemáme) a už jsme spěchali směr Mělník a Mšeno. Hned, jak jsme zaparkovali na „našem“ místečku vedle kontejneru na hřbitovní odpad, napsala jsem zprávu našim přátelům, rovněž mšenským chatařům, že už jsme tam. Domluvili jsme se, že se sejdeme za chvíli na náměstí a zajdeme na pivo.
Jen jsme věci hodili k chatě na lavičku, já vzala peněženku a už jsme spěchali za vidinou pohodového pátečního večera a studeného piva. Posezení se vydařilo, usnuli jsme okamžitě po návratu do chaty.
Ráno manžel spěchal zaplatit nějaký stavební materiál a začal hledat svou tašku s doklady a penězi. Nejdřív v chatě, pak v autě, ale bez úspěchu. S nadějí jsme volali domů dětem, jestli ji nenechal doma. Děti prohledaly celý byt, ale tašku nenašly.
Manžel má většinou v peněžence tak dvě stovky, ale teď měl na ten materiál. Počítala jsem tak deset tisíc. Jenže potřeboval ještě zaplatit řemeslníkům, tak si vzal dvacet jedna tisíc! To mě odrovnalo. Kromě peněz tam měl všechny možné doklady, včetně platební karty. Tu jsem hned zablokovala a rozhodli jsme se nahlásit ztrátu na policii.
Vyšli jsme sice směrem ke škole, ale ne oslavovat. Na policii jsme narazili na zavřené dveře, naštěstí na nich bylo telefonní číslo, kam volat v případě potřeby. Ztrátu jsme nahlásili, s náladou na bodu mrazu jsme se stavili u školy, dali jsme si výbornou ledovou kávu, potěšili se tanečním vystoupením, ale stejně jsme jen mysleli na to, kde by taška mohla být. Asi jsme ji nechali s ostatními taškami na lavičce a někdo přelezl plot a vzal ji. Cestou k chatě mi připadal podezřelý každý turista s batohem.
Odpoledne za námi přijela dcerka a znovu jsme situaci rozebírali. Svitla nám ještě naděje, že taška bude v garáži. Manžel totiž před odjezdem hledal nějaké nářadí, a tak usoudil, že tašku mohl někam položit. Rozhodli jsme se vrátit domů a prohledat garáž. Na chatě už nás to stejně nebavilo. Když jsme vyšli za plot, zdálo se mi, že v jednom místě je ušlapaná tráva. Šli jsme se tam podívat a mně to přesně zapadlo do mozaiky. Tady zloděj stál, díval se na lavičku k chatě, uviděl tašku a přelezl pro ni! Jak jsem tak brousila pohledem, narazila jsem na předmět, který mi tam nějak nepasoval. V novém okapu na kůlně si trůnila taška! Nevěřila jsem svým očím! Hned jsem zakřičela: „Tamhle je!“ Rodina uvěřila, až když uviděla.
Jak jsme tak pospíchali na to pivo, tak se šel manžel v rychlosti podívat, kolik vody napršelo do sudu a tašku si „odložil“ do okapu. Od té doby, když něco hledá, tak se ho hned zeptáme, jestli to není v okapu! Když pak po telefonu rušil poplach na policii, myslím, že pobavil i policistu, který prý zrovna začal psát hlášení a byl rád, že nemusí. Já se ale musím omluvit všem těm kolemjdoucím, které jsem v duchu podezírala.
Eva Brožová