Tip pro nevěsty: Mšeno v modři lupin

Moje pátrání po pozemcích ve Mšeně a okolí, které můj táta zdědil po babičce, mě zavedlo do lesa kousek od Romanova. Byla to taková rovina nad skalami a propastmi, kde tou dobou zrovna vyrůstalo nové svěží borůvčí a kvetly lesní konvalinky. Cestou z lesa ven jsem došla na paseku, která byla porostlá lupinami. Zatím koukaly jen jejich první lístečky, které mi připomínají zmenšeniny palmových listů. Pomyslela jsem si, jak to asi vypadá, když je ta louka pokrytá jejich barevnými, svícnovitými květy a slíbila jsem si, že se sem určitě vrátím podívat.

Ten rok jsem to už nestihla, další rok jsem přišla pozdě, na lupinách už byly jen lusky se suchými semínky. Až letos! Do Mšena sice jezdíme už dva roky, ale okolo chaty je pořád nějaká práce, a tak okolí zatím moc neznám. Výjezd ze Mšena směr Romanov se mi podařilo trefit až napotřetí. Ještěže jsem jela sama, to by zase bylo řečí! Vystoupila jsem z auta, na nohou holínky jako ochrana proti hadům a vešla do lesa. Moc jsem si cestu nepamatovala, na každém rozcestí jsem váhala. Najednou se les prosvětlil a já vyšla na paseku. Takovou nádheru jsem dlouho neviděla! Lupiny byly v plném květu a za tím polem květů byla vidět věž mšenského kostela. Nevěděla jsem, co mám fotit dřív!

Doma jsem pak nadšeně ukazovala fotky rodině, když v tom se dcera přísně zeptala: „Mami, kdo tě fotil?“ Protože ví o mé neschopnosti udělat selfie a na tu fotku, kterou jsem jí ukazovala, by nestačila ani ruka Saxany, musela jsem s pravdou ven. Na pasece jsem totiž nebyla sama, byl tam jeden mladý cyklista, který si rozkvetlou paseku také fotil. Sváděla jsem boj, jestli ho požádat o vyfocení nebo ne. Nakonec jsem se osmělila a on ochotně souhlasil. Chtěla jsem mu laskavost oplatit, tak jsem ho v té záplavě modře také vyfotila. Je pravda, že sdílená radost je dvojitá radost. Byla jsem ráda, že tu nádheru vidí ještě někdo a potěšilo mě, že mladý člověk a navíc chlap, který vypadal, jak když zrovna ujel pelotonu, umí ocenit krásu barevného lupinového koberce! Říkali jsme si, že jezdíme do Francie obdivovat rozkvetlá levandulová pole a přitom u nás máme srovnatelný úkaz a myslím, že o něm moc lidí neví. Tedy až do přečtení mého článku. Upřímně lituji, že měsíčník Mšensko nevychází barevný...

Dceru napadlo, že by se na té pasece mohla jednou vdávat. Teď je to velká móda brát se v přírodě, v lese, na skále, pod vodou. Hned jsem si to představila! Jenže svatba se musí plánovat s předstihem a je dost těžké odhadnout těch pár dnů, kdy lupiny kvetou, když jeden rok v červnu mrzne a další rok jsou v červnu žně! Doufám, že za ty roky, než se bude dcera vdávat, to ještě vysledujeme a že bude ta nejhezčí nevěsta s lupinovým věnečkem.

Eva Brožová