Mšeno - Zemský ráj to na pohled. Každý zná těchto několik slov jako část naší hymny. Rád bych se nad nimi trochu zamyslel. Dnešní jaro dává k tomu příležitost. Příroda se probudila na můj vkus poněkud brzy, zima skončila vpádem téměř letních teplot. Zazelenaly se trávníky, sekačky bzučí naplno, stromy rozkvetly krásnými květy, hrneme se do lesů, ke stráním a vodám. Dokonce i k nám se vydává tolik návštěvníků, že jich je mšenské náměstí plné. Opravdu krásné prostředí Kokořínska každým rokem láká. Kdo jednou poznal jeho krásy, většinou neodolá, využije hezkého počasí a přijede o sobotách a nedělích. Tolik k úvodu. A nyní trochu reality.

Podívám se na nablýskané typy nových aut, které návštěvníci Mšena parkují i v naší ulici, a co vidím? Po nedlouhé době jsou vozy pokryty žlutým prachem - ten je letos doslova všude. Jednou je to písek za „Sahary“, jindy pyl z kvetoucích jehličnanů, jindy prý zase pyl z řepky - čert věř, čemu dát přednost. Z těch možností mě štve nejvíc ten pyl z kvetoucí řepky. Kamarád se nedávno vrátil z poznávání ciziny a zeptal se mě: Jak se pozná, když letadlo přeletí hranice? Prý snadno - nikde není země tak žlutá jako u nás. Tomu, kdo si představoval Českou republiku jako kvetoucí zelený „zemský ráj to na pohled“ to musí být přinejmenším podivné - komu asi stojí za ty prachy pomalovat každým rokem větší a větší kus země „žlutou“? Asi někomu, komu to přináší zisk, asi někomu, kdo „má pod palcem“ chemičky, kde se tato olejnina zpracovává. Posuďte každý sám.

Kašleme, astmatici se dusí, čistíme okna od žlutého nadělení, nadáváme na všechno, jak je u nás zvykem. Sázíme a sejeme, podle možností zaléváme, kropíme. A čekáme, skoro jako na spásu, na déšť.

Následky zimy, která vlastně ani zimou nebyla, vidíme, pokud jsme alespoň minimálně všímaví, všude kolem - aleje, které byly vysázeny na mnoha místech kolem silnic, jistě s patřičnou dotací, žalují - všimněte si, kolik stromů bylo vysázeno, ale to je asi tak vše. A přitom by mělo být jasné, že o každý vysazený stromek by se měl člověk postarat - zalít ho, přivázat ke kůlu, seříznout a tvarovat korunku. Vysázet strom a nestarat se o něj - to je skoro stejný zločin, jako zplodit dítě a ponechat ho svému osudu! Pojedete-li ze Mšena kterýmkoliv směrem, můžete vidět, s jakou „péčí“ se o tyto nově vysázené aleje zodpovědní starají - hanba mluvit!

Nedá mi to, a musím pronést také trochu sebekritiky, to aby si potrefení nemohli říct: „Tvoje starosti na naši hlavu“! Letošní snesitelná zima se podepsala i na záhonu v naší ulici. Pokud byli návštěvníci zvyklí na kvetoucí záhon tulipánů, ladoněk a dalších poslů jara, letos zírali. Mezi tulipány byly čtyři mezery, kde najednou nebylo nic. Podezření, že je kdosi vytrhal a přesadil jinam, padlo - zem byla netknutá. Skoro jsme si s kamarádem mysleli, že je zničil někdo, komu vadí krása. Dumali jsme, dumali a na nic jsme nepřišli. A přitom to bylo docela vysvětlitelné - za tajuplným zmizením bylo docela obyčejné lidské opomenutí. Pisatel tohoto článku si tu pohromu zavinil sám - snad proto, že chtěl květinám zajistit dostatek vláhy, naházel na záhon sníh, který byl odhrnut při čištění ulice a přilehlého chodníku. A právě tento dobrý úmysl byl příčinou té pohromy. Pominul jsem, že v tom sněhu, který jsem považoval za životodárný, je SŮL, a tak dobře míněné se ukázalo jako zhoubné. A proto si dovoluji milé čtenáře upozornit na jedno pořekadlo: „Dvakrát měř, jednou řež“.

Nezbývá než doufat, že afrikány, které byly na pusté místo vysázeny, snad ulici „ U Školy“ zkrášlí alespoň v létě a na podzim...

Bohumil Fuxa