Obřadní síň radniceFaraonRájOsvětlení nám. Míru

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Očima Pražandy - 5. díl


První noc v chatě aneb mšenské safari

Když jsme před rokem a půl stáli před rozhodnutím, zda koupit chatu ve Mšeně, upozornila jsem manžela na to, že si z toho nechci udělat povinnost a každý pátek ve fofru balit a ujíždět na chatu a v neděli zpátky. Zkrátka když se nám bude chtít, tak pojedeme, ale když budeme chtít jet třeba jinam na výlet nebo zůstat o víkendu v Praze, tak to uděláme. Také jsem neslíbila, že tam budu přespávat! U hřbitova, bez elektřiny a s kadibudkou na druhém konci zahrady se mi snad nikdo nemůže divit!

Tak to probíhalo až do minulého víkendu. Mě samotnou často mrzelo, že jsme odjížděli od rozdělané práce, taky bych si ráda večer udělala ohýnek, opekla buřta, dala pivo! Jenže čas běží ve Mšeně mnohem rychleji než v Praze, než se člověk naděje, začne se stmívat a to mě opouští odvaha na přenocování.

Když už si ze mě začali dělat přátelé legraci a pořád se mě ptali, jestli už jsem tam spala, tak jsem si řekla, že to zkusím. Všechno jsem předem promyslela, vybrala si strategicky lepší stranu postele – tam na mě vrah nedosáhne, koupila svíčky, připravila slzný plyn a prášky na spaní. Už během dne mi náhoda moc nenahrávala – na cestě jsem málem zakopla o dva slepýše velikosti ropovodu, lekla se bažanta a k radosti mého manžela zjistila, že už začali létat netopýři! Celý den také bylo slyšet divné chroupání, a když jsem šla po zvuku, zjistila jsem, že nám obří sršni ukusují dřevo z chaty, takže hrozila noc pod širákem. Vrcholem všeho bylo, když jsme se večer už chtěli přesunout od ohně do chaty, tak nám přes zahradu přeběhla liška! Jsem z Prahy zvyklá, že nám po zahrádce chodí ušlechtilé rasy koček našich sousedů, tak mě ta liška nejdřív ani nepřekvapila. Až za chvíli mi došlo, kde jsem a že liška mimo jiné roznáší vzteklinu! „Nemám ráda divočinu a chci domů!“ nešťastně jsem naléhala na manžela, jenže jsme oba už vypili to pivo!

Nezbývalo, než se zamknout na dva západy, zavřít okna, sfouknout svíčku a přečkat noc. Zachránila mě oslava narozenin, která probíhala na vedlejší zahradě až do brzkých ranních hodin. Když se začalo venku rozednívat, konečně jsem usnula. Tu neděli jsem se už moc těšila do Prahy, do bezpečí. Když jsme se vrátili domů, dcera nám oznámila, že už nikdy nepůjde na zahrádku (kterou máme u bytu), protože se tam plazila užovka a zmizela v jezírku!