Josef a Vladimír Kaulerovi vzpomínají na svého bratra, úspěšného československého reprezentanta na Šestidenní

Mšeno – Rodina Kaulerova měla k motorkám a motorismu víc než vřelý vztah. Otcova dílna v Karlově ulici byla centrem dění, a tak nebylo divu, že z početné rodiny postupně přičichla k vůni benzínu hned trojice bratrů, kteří si zamilovali ježdění na terénních motocyklech. Nejdříve začal svírat řídítka motocyklu nejstarší Josef, po něm Vladimír, a nebylo divu, že jejich zkušenostéí pilně využil také Jaroslav. Na bilanci sportovních úspěchů svého bratra zavzpomínali Josef a Vladimír Kaulerovi.


JAROSLAV KAULER
*16. 4. 1948, Mšeno
† 23. 3. 2018, Praha

SPORTOVNÍ KARIÉRA
Motokros: AMK Svazarm Mšeno, Dukla Žatec, Dukla Benešov, Rudá hvězda Praha. Několikanásobná účast na mšenských motocyklových soutěžích. Šestidenní, soutěž týmů, 1972 – Špindlerův Mlýn, CZE: 1. místo v klubovém týmu Rudé hvězdy Praha (spolu s Karlem Šimůnkem a Dušanem Majorošem); 1974 Camerino, ITA: 1. místo v klubovém týmu ÚAMK Praha (spolu s Jiřím Pošíkem a Stanislavem Zlochem); Stříbrná váza, 1976 – Zeltweg, AUT: 1. místo v týmu Československa (spolu s Otakarem Tomanem, Pavlem Cihelkou a Milanem Jedličkou); 1979 – Neunkirchen, GER: 1. místo v týmu Československa (spolu s Jaroslavem Kmošťákem, Zdeňkem Runkasem a Jiřím Císařem). Držitel titulu zasloužilý mistr sportu, čestný občan města Mšena.

První soutěž
V době, kdy se ve Mšeně začaly jezdit motocyklové soutěže, těm nejstarším máma napařila vždycky tři malé sourozence. Jarda se vezl v hlubokém kočáru, Anička ve sporťáku, kterého se držel Vláďa. „Naše „banda“, která táhla do Hlovce na místo terénní vložky, se bavila tím, že jsme pouštěli kočár z kopce,“ vzpomíná Josef. „Nikdy se nic nestalo, nicméně v Hlovci už šlo do tuhého, protože se nám podařilo kočárek s malým Jaroslavem vyklopit, což byl vlastně jeho první kontakt s mšenskými soutěžemi.“

Hrátky s pionýrem
Když bylo Jardovi, kterému ve Mšeně nikdo neřekl jinak než Jaran, patnáct let, udělal si papíry na malý motocykl „pionýr“ a hned na něm začal jezdit. Tento stroj na svou dobu nebyl na silnici špatný, nicméně v terénu mnohdy nevydržel obrovskou zátěž. „V roce 1963,“ vzpomíná Josef Kauler, „nedojel mistrovskou soutěž padesátek ani jeden jezdec včetně Jardy. Tak se spočítalo, kdo dojel nejdál, a určil se vítěz, takže náš Jaran se stal mistrem republiky ve třídě do 50 ccm.“

Snaha udělat z pionýra pořádného teréňáka se nepovedla, proto se Josef rozhodl, že svou „dospělou“ motorku bratrovi načerno půjčí. „Jarda na ní celý závod vyhrál,“ doplnil Josef, „jenže nějaká dobrá duše to ,práskla’. Mně za trest sebrali motorku, takže jsem v nové sezoně neměl na čem jet. Jenže Mšeňák Miroslav Cejp byl takový „kádr“, že umluvil Jawu, která mi půjčila tovární stroj.“

Od dělostřelců do Dukly
Po čtyřletém trápení s pionýrem šel Jarda na vojnu. Protože neměl sportovní výsledky, žádná Dukla ho ani po všemožných přímluvách nevzala. Byl tedy jako normální voják zařazen k útvaru v Mostě k protiletadlovým dělostřelcům. „Nechtěl jsem to nechat být,“ připomněl Josef, „proto jsem se vypravil do Žatce, kde byl malý motokrosový klub Dukly. Povedlo se mi zařídit Jardův přesun z Mostu do Žatce a napřesrok se už ocitl v Dukle Benešov, což byl třetí nejvýznamnější vojenský motokrosový klub v republice.“

Když šel Jaroslav z vojny, vzali ho do pražské Rudé hvězdy, kde dostal motorku. „V Rudé hvězdě a Dukle byla soustředěna naše špička,“doplnil Vladimír, „zhruba dvacítka nejlepších jezdců, mj. Císař, Peterman, Cihelka, a do této party rychle zapadl i náš Jaran.“

Mšenská soutěž
Motocyklové soutěže ve Mšeně patřily ve své době mezi nejnáročnější podniky v republice. Jméno Kauler se tu vyskytlo několikrát – od Josefa až po Jardu. Ten zde startoval mnohokrát, ale pravidelně nevyhrával. „V roce 1973 se jí zúčastnil pod velkým tlakem,“ vzpomíná Vladimír, „protože dosud neměl jistou nominaci na Šestidenní, která se konala v americkém Daltonu.“

Jezdec Štefl si tenkrát na soutěži ve Mšeně zlomil nohu a náčelník Rudé hvězdy Mičán řekl druhý den Jardovi: „Pojedeš na jeho stopětasedmdesátce (byť sám jezdil půllitr), a když se prosadíš, budeš nominovaný na Šestidenní.“ Jarda se posadil na vypůjčenou motorku a mšenskou soutěž vyhrál jako absolutní vítěz, protože se slabším strojem si velmi snadno poradil. Cesta na americkou Šestidenní byla volná...

Fyzický fond
Jarda nepatřil v rychlostních zkouškách mezi nejrychlejší. Jeho předností však byly neskutečné dovednosti v náročném terénu díky velkému fyzickému fondu. V nejnáročnějších podmínkách, když „padaly trakaře“, v hlubokém blátě či v úprku přes kameny či kořeny stromů, se cítil jako „ryba ve vodě“. Měl talent na řadu dalších sportů. Bezvadně lyžoval, jezdil na kole, střílel ze vzduchovky, hrál šachy, v nichž třeba porazil bratra Drahoše, který hrál druhou ligu za Slaný.

„Přidám i jednu historku ze svého závodění,“ doplnil Vladimír. „Jednou na závodech v Unhošti jsem se před kopcem, který ostatní zvládali s největšími obtížemi, stručně řečeno „zasekl“ a s největším vypětím jsem ho zdolal. Nahoře pod deštníkem seděli neznámí manželé, kteří sledovali mé heroické úsilí, které vyvrcholilo zvracením z vysílení. Ta paní povídá: „Hošíčku, kdyby tě viděla maminka, tak ti to v životě nedovolí!“ Já jsem jí v klidu odvětil: „Máma mě sem sama poslala...“

Tím, že Jaroslav byl ze Mšena a odmalička se účastnil mšenských soutěží nejprve jako divák, poté jako jezdec, věděl, že jsou náročné, a mohl na trati sledovat nejen všechny jezdce, ale i svého bratra Josefa. „Když začínal,“ vzpomněl Josef, „seznámil jsem ho se všemi svými fígly, např. jak se jede v blátě, jak na úzké šikmé kořeny. Proto byl už v začátcích výborný, protože čerpal z našich zkušeností.“

Řemeslo základem
Protože všichni Kauleráci byli od řemesla z tatínkovy dílny, nebylo divu, že Jarda byl velmi zručný. Pro něj nebyl problém vyměnit na trati svíčku, prasklý řetěz nebo spojku. „Tenkrát se při soustředěních dělaly nejrůznější soutěže,“ řekl Vladimír. „Postavilo se dvacet motorek do řady, k nim dvacet jezdců, manažer Chasák to mávnul a křikl: ,Vyměnit zadní gumu! Vyšroubovat svíčku!‘ Stopky byly v permanenci a musím říct, že náš Jaran patřil k nejlepším.“

Po ukončení kariéry
S koncem aktivního sportování přišly problémy. Nejprve všechny bývalé reprezentanty vyhodili z Rudé hvězdy. V devadesátých letech se jim dostalo satisfakce od ministerstva vnitra, které jim zařídilo zaměstnání na ruzyňském letišti. „Bývalí motokrosoví reprezentanti zde dostali na starost servis do letadel vládní letky,“ připomněl Vladimír. „Pečovali o doplňování jídla, pití, měli na starost záchody či doplňovali palivo do letadel.“

I zde, podobně jako na motocyklové trati, se vytvořila bezvadná parta lidí. „Jarda kromě jiného tahal nákladní tatrou na tyči obrovské „tučko“, které musel s největší opatrností zastrkat do hangáru a nesměl křídly nikde zavadit,“ přidal Josef. Po další změně se ze zaměstnanců vnitra stali armádní poddůstojníci. Jaroslav tu pracoval až do odchodu do penze.

Karel Horňák