Nejprve mě nalákaly třešně

„Je to to město Mšeno, ne Mšené lázně!“ trpělivě jsem opravovala přátele. Kolikrát jsem jen slyšela tuhle nelogickou větu. Na: „Máme chatu ve Mšeně“ odpověď: „To jsou ty lázně Mšené?“ Dnes už všichni vědí, že to „moje“ Mšeno je vstupní branou Kokořínska a že je tam krásně.

Při plánování letošní dovolené jsem dávala velký pozor, abych neodjela někam do zahraničí v době, kdy ve Mšeně probíhá nějaká zajímavá akce. Bylo to docela těžké, protože se tam něco děje pořád. Vzpomínám si, jak jsem vloni šla na první akci, kterou pořádal Okrašlovací spolek pro Mšeno a okolí a nazval ji lákavě Svatojánské třešňování. Vyjela jsem autem, protože jsem ještě vůbec neznala okolí a nevěděla jsem, kde je Františkova alej. Ujela jsem jen pár metrů a zahlédla v aleji hlouček lidí na dekách. Přidala jsem se k hloučku a pozorně poslouchala moc pěkné povídání o původních odrůdách třešní, které se dříve ve Mšeně pěstovaly a o jejichž návrat se spolek snaží. I když se vloni třešně vůbec neurodily, pořadatelé odněkud vykouzlili mísu nádherných třešní a dokonce různé dobrůtky z nich připravené. Byla jsem z toho třešňového pikniku i milých lidí nadšená. Akce byla zakončena společnou procházkou třešňovou alejí. Což o to, neznám nikoho, kdo by neměl rád třešně, ale já mám k třešním vztah už od jejich zrodu, od kvetoucích stromů. Táta byl stavbyvedoucí, takže na jaře měl nejvíc práce, ale vždy si uhájil týden dovolené v čase, kdy kvetly třešně a odjel si to užít na chatu. I pro mě je to nejkrásnější období roku. Doufám, že letos bude úroda bohatá a že si všichni třešní užijí dosyta.

Další moc pěknou akcí byla vycházka po stopách Cinibulkových, časem zpět o sto let na počest mšenského propagátora turistiky a Kokořínska Josefa Bedřicha Cinibulka. V promyšlených dobových kostýmech jsme šli procházkou až k restauraci U Pokliček, kde nás čekalo občerstvení a jazzový koncert. Na letošní pokračování akce se moc těším a už vymýšlím nový kostým, dokonce jsem si z dovolené na Maltě přivezla nádherný slunečník. Úplnou náhodou jsme také s dcerou při procházce narazily na chovatelskou výstavu. Pro nás Pražandy to bylo zajímavější než návštěva ZOO! Krásní pruhovaní králíci jak ze Saxany a slepice tak opeřené, že jsme ani nevěděly, z které strany má vejce vypadnout. Nemohly jsme se od živých exponátů odtrhnout.

Ke konci loňských prázdnin jsme se s dcerou rozhodly zúčastnit Mšenské padesátky. Zvolily jsme pěší trasu 12 km s tím, že to bude taková pohodová procházka. Ze začátku to tak vypadalo, šly jsme po trase vyznačené fáborky a kochaly se pohledy do okolí. Najednou nás trasa zavedla do lesa a dál a najednou před námi ze skály trčel žebřík! „To si dělají srandu! Co si myslí?“ komentovala dcera. Obě se bojíme výšek. Písek nám pod nohama na skále klouzal, šly jsme krůček po krůčku. Já jsem se jako první odvážila na žebřík, abych šla příkladem! Obě jsme ječely při každé zdolané příčce. Po výhře nad žebříkem se v protisměru náhle vynořila dvojice, která vypadala dost vylekaně. Anglicky se nás ptali, co se nám stalo a jestli jsme v pořádku. Slyšeli náš křik už zdálky a přispěchali na pomoc. Se smíchem jsme jim vysvětlily situaci a pak pokračovaly až do cíle na koupaliště, kde nám byla odměnou koupel v krásně chladné vodě. Náš výkon byl oceněn předáním diplomu.

Jsem moc ráda, že jsem se ocitla v tak živém městečku, kde se toho tolik děje, a těším se, jaké zážitky a nové přátele nám přinese letošní sezona.

Eva Brožová