Nami není holoubek, ale spíš sígr

Kniha Jezero (vyd. 2017) autorky Bianco Bellové (*1970), Češky s bulharskými kořeny, zaujme už svou obálkou. Zajímavé grafické řešení, kdy z tmavého podkladu září bílý název, který připomíná vlny, v nás evokuje leccos, a přestože by bílá písmena mohla znamenat i čistotu, v kontrastu se zlověstně působícím podkladem značí spíše temnotu. A o temně laděnou prózu také půjde.

Její hlavní hrdina vyrůstá kdesi v dálce u nejmenovaného jezera, v němž však posléze můžeme odhalit kdysi velkolepé Aralské jezero, jehož plocha, ač v mapách stále stejně značená, se rok od roku kvůli neurvalým lidským zásahům rapidně zmenšuje. Zatímco jezero je leitmotivem této prózy, hlavním hrdinou je chlapec Nami, jehož všichni v Borosu, rybářském městečku na břehu onoho nejmenovaného jezera, kde Nami bydlí, dobře znají. Na této znalosti je však cosi tajemného. Sám Nami, jehož přerod z chlapce v mladého muže budeme sledovat, o sobě samém mnoho neví.

Čtenář se musí spolehnout pouze na kusé informace o Namiho dětství a dospívání, které mu vypravěč servíruje jako útržky vzpomínek, jako výseky Namiho paměti, které však nemůže vzít za bernou minci, neboť jsou časově blíže neurčené a vůbec se zdají být stejně mlhavé jako představa, že jezero, jehož vodní hladina stále ustupuje, bylo kdysi tak rozlehlé, že pokrývalo i nynější slanou poušť tvořící jeho břehy.

Leckterý čtenář možná pocítí potřebu soucítit s Namim, outsiderem bez rodičů, ale k ztotožnění se s ním nemůže dojít, Nami není žádný „holoubek,“ jak ho láskyplně oslovuje za svého života jeho bába, ale spíše sígr, který se rychle rozkoukává v drsné realitě rodného městečka. Nic jiného mu také nezbývá – Nami vyrůstá bez rodičů, jen s bábou a dědkem, kteří se o něj starají v malém domku na břehu jezera.

Po úplném osiření (nejprve zahyne při bouři dědek – starý rybář, pak vesničané pošlou na loďce mýtickému Duchovi jezera i nemocnou bábu, která si zlomila nohu) si domek jeho prarodičů přivlastní předseda místního kolchozu a vzpírajícího se Namiho strčí do kurníku, kde jej drží zavřeného. Chlapec se rozhodne najít matku, o jejíž existenci neví nic bližšího, neboť celé městečko tají její totožnost a okolnosti Namiho početí a zrození jsou zahaleny tajemstvím.

Když ruští vojáci, kteří jsou v okolí jezera vnímáni jako okupanti, znásilní Namimu před očima jeho první lásku Zazu, Nami utíká do hlavního města. Po dlouhých peripetiích skutečně nachází svou matku, která pracuje kdesi uprostřed pouště na uměle zavlažovaných bavlníkových polích. Tím se nám objasňuje nejen příčina vysychání jezera, jehož přítoky byly odkloněny za účelem zavlažování, ale i zvyšující se jedovatost jezerní vody, která je plná pesticidů a herbicidů ze zemědělské činnosti. Nami zjistí informace o svém původu, přijde na kloub tajemství, které jej obestírá, a s vědomím, že i on sám je součástí společnosti plné strachu, pověr a mýtů, se vrací se do rodného Borosu. Kruh se uzavírá. Nami nachází svého dědu z otcovy strany a společně s ním vstupuje do jezera.

Bellové se podařilo vytvořit prózu, která zaujme nejen syrovým líčením všední reality středoasijských republik (pravděpodobně Kazachstánu či Uzbekistánu), v nichž jsou dosud patrné známky uplynulých desetiletí v totalitě, ale především její kombinací s dávnými mýty a pověrami, které žijí v lidském podvědomí i ve 21. století.

Kniha vypráví o lidské touze najít své kořeny, porozumět jim a vrátit se k nim. Jezero, které je pro obyvatele Borosu jezerem s velkým „J,“ neboť jim po staletí přinášelo obživu, je vnímáno jako živý organismus, který lidé svou krátkozrakou chamtivostí likvidují. Zároveň jde o román tzv. iniciační, neboť chlapec – poutník – v něm dorůstá v muže a na své cestě za nalezením své matky poznává především sám sebe, svou povahu, své možnosti a nakonec i svůj původ. Jezero získalo ocenění Magnesia Litera za knihu roku 2017. Věřte, že právem.

(vkv)