Bezděz (foto: Zd. Bergl)Rájvzor dlažby na náměstí Míru, foto: Petra NejedláŠkola

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Dřevo s námi dýchá, říká Roman Střihavka


Nosálov - „Táta byl tesař. Jako kluk jsem s ním chodil po melouchách, a naučil jsem se tak pracovat se dřevem,“ říká Roman Střihavka, který se už více než patnáct let zabývá rekonstrukcemi i novou výstavbou roubených domů. A jak prozrazují reference, jde mu to dost dobře.

Ačkoli vyrostl v jednom z dokských paneláků, teď bydlí na vesnici, kde je spokojen. Není divu, s rodinou totiž žije právě ve staré roubence. A to je prý úplně něco jiného než beton nebo cihly. „Dřevo je dřevo. Je to materiál, který s člověkem dýchá,“ tvrdí podnikatel. Možná právě přestěhování do staré chalupy ho časem přivedlo k nápadu zabývat se roubenkami.

Podnikat začal už v roce 1996. Tehdy se ale věnoval hlavně sádrokartonům, dřevěným obkladům a realizacím střech. Po nějakých šesti letech ale přišla změna. „Tenkrát se na mě obrátil rodák ze Mšena, který chtěl v mšenském Rybáčku za Blížkou postavit chatu z fošínek a OSB desek. Mně to tam nějak nepasovalo, a tak jsem mu navrhl, že bychom to mohli udělat jako menší roubenku. No a on na to kývnul,“ líčí Roman Střihavka a dodává, že právě ve Mšeně vyrostla první roubenka, kterou postavil. „Nejdříve jsme to postavili u nás v Nosálově na dvoře, pak rozebrali, převezli do Mšena a zase složili.“ A už to jelo. Jedna roubenka střídala druhou.

„Měli jsme nějaké zkušenosti s výměnami trámů na roubenkách, takže jsme věděli, jak ty spoje vypadají a jak to na sebe navazuje. Výměna je přitom vždycky náročnější než to stavět celé z nového, to roste skoro samo. U starých domů člověk musí každý kousek podepírat a sledovat, aby mu něco shnilého, co není vidět, nespadlo na hlavu,“ vysvětluje.

Od stavby první roubenky ve Mšeně už uplynul nějaký ten pátek a Roman Střihavka mezitím s partou svých spolupracovníků vybudoval ke stovce dalších nových dřevěných domů a podobné číslo eviduje u rekonstrukcí.

„Je fajn to střídat. Jednou postavíme novou, pak opravíme starou chalupu. U těch nových domů to rychle roste, takže jsou všichni spokojeni. Naopak u starých roubenek to tak rychle nejde, musí se bourat, objevují se další problémy, se kterými se nepočítalo. Ale na druhou stranu mohou přijít i nějaká příjemná překvapení. Nedávno jsme třeba objevili sklep z pískovcových štuk, o kterém léta nikdo nevěděl,“ pokračuje Roman Střihavka.

Na roubenkách, které pamatují časy Marie Terezie, jsou podle nosálovského stavitele často neodborné zásahy, které se na jejich stavu negativně podepsaly. „Jakmile přijdu dovnitř a vidím, že jsou před trámy nějaké přizdívky, je mi jasné, že bude zle. Tím, že před dřevo postavili cihlu, zavřeli to, přestalo to dýchat a samozřejmě následovala degradace. Podobně to dopadne, pokud místo hliněných omítek použili cementové,“ popisuje Roman Střihavka a dodává, že se ovšem čas od času objeví i roubenka, která je v takřka původním stavu a nevyžaduje žádný náročný zásah. Pokaždé to prý závisí na tom, jak o dům jeho majitelé pečovali. Do domu nesmí zatékat, je potřeba větrat a hlavně je potřeba dbát na to, aby dřevo nepřicházelo do styku s vlhkostí. Nějaký ten červotoč ve dřevě prý až tak nevadí. „Proti tomu se pořádně nedá bránit. Postřiky jsou jen na pár let a musí se stále obnovovat. Takže pokud nám nebude vadit, že ze dřeva sem tam vypadne nějaká pilinka, s červotočem si těžkou hlavu dělat nemusíme,“ ujišťuje odborník na roubenky, jehož práce si váží i památkáři, kteří s ním často spolupracují.

Jiří Říha